Začátek jeho dne...

Budík v mobilu položeném na posteli vedle změti papírů - smíchaných dvou vědeckých článků, vlastních poznámek a brýlí - začal v 9:20 zvonit, aby tak ohlásil, že je 9:20. To se nedalo ignorovat. Zamáčkl ho prostředník tlačítkem, aby měl jistotu, že ho za devět minut bude stejný signál upozorňovat na to, že je o devět minut víc. Vstal po několika málo minutách, nechtěl dopřát svému sluchu ten nepříjemný cvrkot znovu. Sebral z koberce župan, udělal tři kroky k počítači, kterému stisknutím tlačítka vdechl život. Další dva a půl kroku k oknu, roztáhl žaluzie, podíval se ven a pootevřel balkónové dveře, aby vyvětral. Cestou do koupelny, kde pověsil župan na háček k tomu určený a na moment se podíval do zrcadla, aby se zhrozil, postavil vodu na čaj. V obýváku zapnul televizi. Platí nový zákon o pohybu služeb, uplnyul rok od útoku Izraelců na pásmo Gazi, při kterém zemřelo přes 1000 lidí. Pokochal se vánočním stromkem, uvědomil si, jak měl prima Vánoce, televizi vypnul. Vyčůral se. Voda se začala vařit. Vyndal docela nový hrneček - elegantní, vysoký, milý hrneček, který si za pár dní stihl oblíbit. Ze sítka vysypal zaschlé lístky černého čaje ze včera do koše. Lžičku lístků Earl Greye přes zelené praktické sítko, co kdysi dostal od ní, zalil vařící vodou a přiklopil. Zašel do pokoje, zapnul reproduktory a na ploše našel složku Kosheen. Ještě je neslyšel, doteď se k nim nikdy nedostal. Vydal se zpět na záchod, kde strávil chvilku čtením Filosofické antropologie od Sokola. Stránka 23. Umyl si ruce, čaj dochutil citronem a dvěma lžičkami třtinového cukru a odnesl si ho do pokoje. Zastavil se na FB, aby ztratil několik minut svého života a pak začal psát na blog. Přišly mu dvě esemesky. Svátek má Bohumila a taky prý, jestli chceme jet lyžovat, když jsme jen tři. Ano, já jooo..a jak! Kosheen hrajou a já si jdu vzít: ponožky, věneček od babičky a talířek, abych nedrobil. Přesně v tomto pořadí. Kašlu si do klávesnice,prskám. Chystám se vrhnout do práce...politická komunikace a mediální kritika volá. Three two one...GO!

MŇAU!!
MŇAU!

husa z hnusu. hnus z Husa.

Chtěl bych se vypsat ze všeho, co cítím. Ze všeho toho, co mě těší, trápí, dělá radost a ztrpčuje život. Ze všeho milého, co člověku dává chuť žít o den déle. Ze všeho hnusu, který ho svírá a drtí jak dvě ozubená kola do sebe zahlesnutá. Ze všeho bych se chtěl vykřičet, vyplakat, vyřechtat, vymilovat, vyzvracet, vyhladit. Zbylo by pak jen čisté neposkvrněné já. Střed vesmíru, z kterého by pramenilo čísté světlo, nic víc. Světlo, které by neneslo naději ani beznaděj, budoucnost ani úspěchy a křivdy minulosti. Byla by to čistota bytí - jsoucno samo o sobě, bez příkras, bez úprav, bez zásahů. Čisté esenciální bytí.

V kráse skrytá prázdnota. V kráse skrytá prázdnota by to byla.
Tak, jak to vypadá z mého pohledu nyní, je život, ač nenaplněn smyslem, smysluplnější samotnými zkušenostmi, které nasávám do svých pórů. Den za dnem. Měsíc po měsíci. Trpká a hořká rána, veselé večery, melancholická odpoledne a vše mezi tím.

Chtěl bych nepodléhat a přesto podlehnout!

ty jo, co jsem to jen...

Dnes mě pár věcí pobavilo. Svět se zase jednou projevil ve svých paradoxech. Cestou do Prahy jsme cestou projeli kolem automobilu policie, před nímž příslušník měřil tím divným kolečkem s rukojetí, co se používá při dopravních nehodách a u nějž jsem nikdy přesně nepochopil, jak funguje. O pár metrů dál byl do svodidel "zaparkovaný" terénní vůz. Vytvaroval si svodidla do obrysu kapoty, na níž bylo, stejně jako na boku i zádi, napsáno nepřehlednutélně velkými písmeny označení "NEHODY". To auto bylo předem určeno k osudu, jenž se naplnil právě dnes. A já byl u toho.

Pozitivní zpráva závěrem: myslím, že se nikomu nic nestalo!:)

Divadelní kulisy

Jeden z úkolů, které jsem sám sobě dal, je nazývat věci pravými jmény a být k sobě nanejvýš upřímný. Snad to unesete i vy...

Je těžší dostát vlastním nárokům než těm, které na vás kladou ostatní.
Upřímnost k sobě samému je tak prvotním krokem, který je třeba na cestě životem, ať už ta cesta bude vést tudy, tamtudy či úplně jinudy, učinit.

Ve světě, kde nic pravého neexistuje, ve světě, kde světla pódií osvětlují nejzapadlejší zákoutí intimity, kde už není já, kde je jen představení, kde je nejdůležitější stránkou všeho výraz/exprese/forma nikoliv obsah, v tom světě, ve kterém žije každý z nás, ale někdo hold víc, než ten druhý...
...v tomhle světě je důležité hledat upřímnost. A začít u sebe je podmínka! Tady - tady uvnitř to všechno začíná.

Všichni hrajeme divadlo* . No jo, i vy, tak se tomu tak nedivte!




*viz E. Goffman: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) = česky Všichni hrajeme divadlo (1999).

V novém...Prvý příspě(pánev)vok!

Kolotoč. Flákám školu, zkouškový na krku. Na učení se ale docela těšim. Zkracuju věty. To aby byla nějaká změna. Neznamená to, že jsem přestal mít rád dlouhá souvětí, v nichž se člověk pomalu ale jistě ztrácí, jelikož obsahují řadu slov, které se stávají změtí nepřehledných písmen a smysl je v nich jen těžko k nalezení, protože je náročné držet se nitě, která se celými dlouhými větami (do nichž ještě často vkládám závorky) line, ale s tím už je konec, žádné dlouhé věty už rozhodně psát nebudu...

Práce. PR áce. Pí ár ce. Přál jsem si ji. Mám ji. Je prima. Je prima? Nevím. Ale jsem za ni rád. Dojíždění mě ubíjí. Každý den, sem a tam. Příbram - Praha - Praha - Příbram. Trpím. Jsem unavený. Lámu si krk. Možná přijde změna a budu bydlet v Praze. Uvidí se v novém roce. Bylo by to ale prima. Lecos by to ulehčilo. Domov se mi zúžil na jídlo, postel a počítač. Pravda ještě vanu nesmím opomenout!

Mám nové dvě kamarádky. Občas si je dám na bříško ukazováčku a pak si jím šťouchám do oka. Je to zábavné, zvlášť když vám ta věc, která se jmenuje jako luštěnina, co umí parádně nadýmat, spadne někam. Nevíte přirozeně kam, protože bez luštěniny nic nevidíte. Ale já se je snažím naučit mít rád. Jak levou, tak pravou luštěninu. Trénuju jejich nasazování. Dnes jsem malinko přetrénoval. Nedařilo se tak, jak by mělo v ideálním případě. šťouch sem, šťouch tam! Nakonec se podařilo. Vidím. Cestu od domu k busu mířícího do matičky Prahy jsem zvládl v rekordním čase. Sprintem. Nebylo zbytí. čas tréninku uzurpoval čas, který jsem měl trávit cestou k zastávce. Plíce jsem hledal ještě deset minut po té, co jsem nasedl do autobusu, který jsem stihnul jen Tic Tac (skrytá reklama, hehe:)). Pod sedačkou překvapivě nebyly. Usnul jsem (raději). A přesně totéž hodlám udělat i teď. Dobrou, mí milí!