IF WE ADMIT THAT LIFE CAN BE RULED BY A REASON, THE POSSIBILITY OF LIFE IS DESTROYED...

oloupal jsem si život a pod ním v nánosech bahýnka stál nápis, který byl hádankou a odpovědí zároveň. Na lavičce vedle obrovské hromady hnoje seděla stará mula a jen si tak pro sebe mumlala pod vousy, které si vytvořila z vaty, kterou oškubala z devatenácti tisíc pěti set třiceti pěti uchošťourů a připadala si jako santus claus. Ve své holi, o kterou se sedíce na lavičce rozlehlého parku Güell opírala, měla zabudovanou malou nádobku skýtající dostatečný prostor pro bezbřehé úvahy a deset deka rozemletého kančího chrupu. Bahýnko, v kterém jsem se potácel celou cestu k mule v úle na lavičce v myčce bylo hřejivé a příjemně páchlo po slepičím kálení smíšeném se slámou. Na křižovatce jsem dal přednost - zpráva mi řekla, že už je zbytečné čekat.

Chtěla bych být tazatelkou, pověděla mi tónem libým jako vystoupení žáka prvního ročníku nenaladitelných houslí. Zakousl jsem se do broskve, abych to nemusel poslouchat a pomyslel si...co tak asi donutí tu hnusnou oliheň, aby abdikovala ze své matematické funkce na cestě mezi synem, cosi ne M a zlosynem.

Možná, že byl čas na přehodnocení vztahu k písmenu eM. Mám, máma, mouka, mrož, mlíko...spoustu věci by bez něj nemohlo existovat. Jako JÁ bych nemohl(o) existovat bez Jé a Á a taky S. To je to písmeno, které mi chybí ke štěstí uprostřed haldy hnoje vedle lavičky s mulou v parku Güell.

A slunce...to ať svítí.
Cítíte jeho vůni?

hle, párátko!

Není inspirace, není důvod, ale zůstává tu život, který je džungle a to je možná dostatečná výmluva na to psát dál. Prokřupnul jsem si krk, špek na břiše mi visí přes gumu tepláků, do zrcadla se radši koukám co nejmíň, ale brzo pojedu na pár dní na výlet do Švédska a na to se těšim. Čekám na výsledky zkoušky, která byla prázdno prázdno a trošku vaty kolem, aby se ta křehká prázdnota neroztříštila o nic, o k teré se opírala. Chci ji (nebo/a tu zkoušku?! - zvláštní otázka, pokud to je otázka, zpět ale k nicotnostem a ničemnostem). Včera jsem lákal své kamarády na výstavu Zdeňka Sýkory a dnes se ocitl nijak plánovaně na oslavě jeho devadesátých narozenin. Člověk, který před 40 lety pracoval s počítači (pokud je to pravda, pak to nechápu a docela rád bych ty kompjůtry viděl) a vytvářel/í krásný grafiky. Krom několika zajímavých jednohubek a dvouhubek:) jsem si zblízka prohlídl pana Dientsbiera (minimálně jeho dvojníka) a Kláru Issovou (ta její kukadla!). Podle stylu garderóby tam byli všichni "povoláním umělci" nebo si na to aspoň stylem - imidžem- hráli. Pár mi jich mamka označila jménem. Jiří Slíva, Radan Vágner, dále pan fotograf Chochola, co fotil Dalího a haldy a kopce dalších lidí (dost velká b'day párty, co se zvrhla ve frontu gratulantů a druhou frontu nenápadných nenažranců), co mají pro mě místo obličeje obraz či nějakou tu sochu nebo nemají obličej žádný, přesto, že jsou to třeba umělci s velkým U (ano, jsem mírný barbar).

S rauty mám problém. Nechci vypadat jako nenažranec a ten, co se přišel natlásknout jako prase a na kulturu z vysoka, nebo spíše po pár hodinách trávení...pěkně v klídku domova na teplém prkýnku...

ale zároveň mi to nikdy nedá neochutnat...a nakonec se najíst:) Chvíle trapnosti, kdy nenápadně ukusuju roládičku, šunčičku s večičkou střídám s chvílemi nenápadného vyhlížení z okna galerie Mánes. Tož pěkné. Přemlouvám se, abych si už další věc nebral, nejsem přece jako ostatní. Jsem. Dám si a pak taky sklenku vína. Hlavně být decentní a zachovat si dekórum (stačí se tvářit nedbale, heh), ne jako ten pán, co při rozhovoru s druhým, vystřelil mu na sako kus špenátového závitku, jenž se mu nepodařilo umně na talířku vidličkou překrojit. Manévrem "odkopni to pod stůl" se však svého "faux pas" či jak jsme díky Terce, spolužačce z Brna, řikali "foyer" (s tím správným naivně blondýnovským přízvkuem), zbavil!:) Btw. nic proti blondýnám. Lepší blondýna v posteli, než holub v nose aneb komu se nelení, tomu škoda rány, která padne vedle. Resumé je takové, že vše je při starym. Mám nové boty, co se jim každých průmerně dvaadvacet sekund rozvážou (t)kaničky, cestou do práce poslouchám první sólovku Petera Gabriela. Vzpomínám na toho kluka, co v Sydney chytá bronz a spousty zážitků do kapes, copak asi dělá - zrovna mezi stanicí Újezd a Hellichova, na to, kam bych se moc rád jel podívat a jestli tam opravdu pojedu, když je hlava tak odhodlaná a taky jestli si mám zajet pro trhanec k snídaňo-obědu. Mno a oni ho pak nakonec nemají! Neva, koupím obložený tousto-bageťák s príma věcma ponořenýma do kečupu, to abych se mohl v práci kvalitně pokydat! Bright idea!

Den za mnou a zítra přijde další, takový ten den, kdy je vám najednou o něco víc. O nic moc, je to přeci jen číslice, ale i tak vás to donutí aspoň na moment k úvaze. K čemu, proč, čeho komu? Aneb odkud a kam kráčíte...Quo Vadis?! Dnes to rozhodně nevyřešim. Kráčím a to mi musí stačit, rozběhnu se snad jindy...později...a budu ještě chvíli předstírat, že je na všechno času dost. Jdu spát, abych byl zítra fresh, po sprše přebil hnus svého zjevu voňavku od Bosse, obalil se jednou z ubrusových košilí z druhé ruky a snažil se šířit kolem sebe pozitivní energii.