Zítra by to byl měsíc, kdy se na blogu nic nového nestalo. Nic nového se na něm nestalo ale nikdy. To nové, co se denně děje kolem nachází se někde uvnitř, mezi járty, slinivkou břišní a klíční kostí. Smysl, který tak často ve věcech nedokážu najít se někdy sám přihlásí o slovo a někdy k němu marně hledám cesty vesmírem reality, která se už dávno vnořila do čokoládové polevy, do gest, které se skutečnem mají a nemají nic společného. A v tom je to kouzlo. Kouzlo deskripce pocitu spočívá v jeho nepopsatelnosti. Proto je změť slov nepochopitelná pro samotného tvůrce - tohle není manifest, ale klidně by jím mohl být.

Jsem automatickým pisílkem, píšu to, co není v mé moci zastavit. Chce tím něco říct? Kdo? Existuje nekontrolovatelná část já, která se dokáže oprostit od všeho naučeného? Kde je hranice lidskosti ve smyslu uvědomovaného projevu, který se jakkoli vztahuje k vnějšímu světu - a je za onou hranicí místo kde jsme sami sebou a mimo sebe zároveň?