Já na tohle skládání nikdy neměl talent. Neumím dělat přesné přehyby, ostré křivky a správné tahy.
Ze strachu z toho, co by se mi všechno nemuselo povést raděj spoustu věcí rovnou vůbec neudělám...co kdyby náhodou. Těším se, že až opadne stres a povinnosti, kterým se umím vyhýbat jako máločemu, budu dělat, co...
... "mě baví", chtěl jsem zřejmě napsat před pár měsící, kdy jsem po nějakém čase usedl k psaní blogu, který stejně jako jakýkoliv můj předešlý počin postrádal hlubší smysl (krom toho pseudo-terapeutického). Po téměř dvaceti letech jsem naposledy usedl do "školních škamen", vyslechl si upřímné "Už vás tu nikdy nechceme vidět" (a znělo to z profesorových úst opravdově a váženě) a překonal při odchodu zřejmě naposledy jednu ze tří největších překážek ve studiu na FSV, totiž ony velké těžké vstupní (a pro mne odterazažnavždy výstupní) dveře.
Marně od té doby přemýšlím (i když přespříliš energie na to upřímně nevynakládám), na co mám vlastně talent. O čem můžu hrdě prohlásit, že to umím a že se tím případně můžu živit? Cha! Zjistil jsem, že mám mimořádný talent na začínání. Na začínání čehokoliv, jen ne na čehokoliv dokončování. V těch fázích se cítím obyčejně nesvůj, ačkoliv právě to, že jsem svůj způsobuje, že z dokončování nemám valných pocitů. Blíží-li se konec, nejraděj bych to měl už za sebou, sfoukl to jedním vrzem! O talentu započínat věci, které pak často nedokončení přijmou za svůj úděl, vypovídá i má záliba v psaní virtuálního deníku, který se stal občasným čtvrtletníkem (nesmysl, zdá se). Objevil jsem v konceptech rozepsané stohy poznámek o tom či o onom. Naťuknuté nic, co mělo být něčím a možná taky ne. Ale podobně jako mi při pohledech do minulosti vlastního života postupem času vyvstávají pouze útržky, ve virtuálním skladišti shluků písmen se práší na nesmysly různorodého typu. Všechny mají ale společnou inherentní neschopnost autora dokončit, co začal - splnit, co si předsevzal, třebaže nikdy tak daleko ve svých úvahách o smyslu toho či onoho nedošel...
I. útržek
Převzal jsem zvířecí instinkty. Prý se hodí zvlášť když kolem vás jde
medvěd. Což je naprosto běžná situace. Cítíte blížící nebezpečí, tak
prostě ztuhnete. Pokud je to nebezpečí medvěd, pak jedině dobře, prý
nevnímá nepohybující se předměty (ale bůhví, kdo mi to nakecal, dost
možná jsem to byl já sám). Taky ztuhnu, když cítím nebezpečí. A to je
přesně ta situace. Stres a tlak mě donutí akorát k tomu, že ustrnu a
raděj nedělám nic. Kdybych měl ulitu, asi bych se stáhl do ní. Tíha
toho, co by mělo být uděláno způsobí, že naprostá většina energie se
spotřebuje na manévr, jak se tomu všemu vyhnout a neudělat to. Nezbude
už žádná energie na to, skutečně začít něco dělat. Pořád ale doufám v
pud sebezáchovy, který mě byť na poslední chvíli rozběhne. Poběžím
sprintem, na hranici sil. Udýchán, vyčerpán, ale doběhnu do cíle. Donutí
mě k tomu jedinej pádnej argument - totiž, že prostě musim!
II. útržek
Terapie vypsání se z nepopsatelného. Jsem jejím demiurgem, jsem jejím praktikem, jsem jí.
Taky vás tak uklidňuje plamen svíčky?
Čas
od času propadám pocitu, že to nikam nesměřuje. Zatím nevím, co to "to"
je, ale každopádně se to nehýbe a nehýbe to mnou. Což ale neznamená, že
mě to navzdory setrvávání v klidovém stavu nechává klidným. Ba naopak.
Jsem vnitřně rozrušený jedinec (a dost možná by se ke kořeni použitého
adjektiva dala použít i jiná předpona). Někdy je to tak báječné být sám
sebou, někdy je to tak báječné být...a přitom vůbec nepřemýšlet, kdo je
to já, prostě jen být bez ohledu na já. BÝT!
Kéž bychom
si mohli žít bezohledně - tedy v jistém smyslu. Bez ohledu na nás, ehm
na sebe a s ohledem na ostatní. Nemířím k altruismu ani k ničemu
podobnému. Jen si někdy přijdu sám uvnitř sebe jako v kleci. Nedokážu
být tím uvnitř, protože to, co je vevnitř vyjde ven přeceděné přes
kosti, šlachy, svaly, tuk a pokožku jako něco zcela jiného. Já!
III. útržek
Ve chvílích, kdy by bylo záhodno dělat úplně něco jiného, přijde ta
nezdolná chuť psát. Psát a vypsat se zas po čase z toho vnitřního pnutí,
hladu a bažení po nových věcech, hladu po smyslu, jehož záblesk se
ztrácí se západem slunce za obzorem, a člověk aby žil v naději, že se
zase jednou zjeví. Osud nás ENFP a nám podobných (pro netušící nápověda:
MBTI typologie) je hon za vyšším smyslem toho všeho kolem, co lidé
nazývají životem, tím, co je jeho všeprostupující náplní. Pouť životem
je tak prodchnuta hledáním smyslu, nekončící cestou, pro níž je dost
možná i konec života jen předznamenáním další etapy v jeho hledání.
Kouzlo
světa, který je hodný milování, tkví pro mne mimo jiné v tom připustit
si, že všechno nelze rozumem podchytit, že jsou věci, které je lepší
cítit a poddat se tomu počitku, že není třeba všechno racionalizovat, že
podstata je nepostihnutelná vzorci, ale daleko spíš pocitem.
III. útržek
Momenty napouštění vany a vypouštění ducha. Volnost pohybu, tma a jen
tři svíčky (mám rád tmu). Konec roku a přemýšlení, odkud, kam a co dál. "Hýbu se"
ergo sum! Není to vždy pohyb vpřed ani vzhůru - pokud tedy člověk zrovna
nestojí ve výtahu - ale i tak zraju. A doufám, že nakonec nezplesnivím a
nestane se ze mě starej plesnivej dědek, jak sebe sám s oblibou
označoval můj děda - člověk s velkým Č, velkýma rukama a srdcem a má
morálně mravní ikona - když byl ještě mezi námi.
Rok s
jedenáctkou na konci zas za chvíli spolu se zbytky po silvestrovském
obžerství spláchneme do záchodu. Ten nový bude. Cokoliv dál si netroufám
říct. Můžu jen vyslovit má přání, jaký bych ho chtěl mít. Rok jednoho
velkého kroku na poli vzdělanostním,...
...a dál už jsou listy třídnice ohořelé. A já nejsem o nic moudřejší, než jsem nebyl kdy nejdřív. ha ha!
