Nevím, jestli nápad začít zase po letech psát blog přišel s druhou nebo třetí skleničkou červenýho, který si tady na Guadeloupe ordinuju jako vnitřní mazání na otravný komáry, nebo prostě dozrál čas. A možná, že fakt dozrál. Dal jsem po letech vale psaní z povinnosti, protože mě to doteď živilo (i když jsem se pro psaní očividně nenarodil), a můžu zase začít psát JEN TAK. Z radosti. A nebo ze smutku a stesku, to je taky emoce, ne asi. Je fajn, že na ostrově, kde je všechno jídlo a pití podstatně dražší než u nás (což je do jistý míry logický a snad i ospravedlnitelný), člověk koupí slušný francouzský (však jsme taky ve Francii, že ano) víno za 5 EUR. Člověka dokáže nejen příjemně opít, ale i potěšit svojí chutí.
Komáři jsou stejně záminka. Ne že by tu ty svině nechtěli člověka sežrat za živa (hádám, že mám na každém chodidle jen od prstů po kotníky aspoň 40 štípanců, který se každým dnem vyměňují za nové), ale víno je docela slušný lokální anestetikum. Aplikuju ho na to, co je dle pocitu duše, v reálu mozek. Jedno jím celuju a balzámuju, to druhý aspoň otupim.
Už dobrejch pár tejdnů před odjezdem jsem věděl, že jsem rozbitej. V hlavě mi někdo točil vařečkou v obrovským kastrolu guláše a já nevěděl, čí jsem. Otázka je, jestli to v jinejch pro mě míň náročnejch situacích vim o něco víc. Proč jedu pryč, když je mi doma tak nějak dobře? Třeba proto, že mí blízký a důležitý lidi mají svoje životy, partnerky a rodiny...a prostor vyhrazený pro mě, z něhož jsem dřív (ještě daleko víc než dnes) odvozoval svoje štěstí, je logicky omezený. A já mám pak problém definovat svojí vlastní pozici. Z čeho jiného je živá moje duše, než z kousků, který mi dovolí poznat a osahat si ty všichni báječný lidi v mym okolí. Co bych byl bez nich?
A zas teď cítím vděčnost. Za to, že těch pár lidí tam pro mě někde je. Že je můžu mít rád. Vděk. To je ta kvalita, kterou nejvíc cítím při cestování o samotě – v momentech, kdy jsem tady a teď. Kdy prožívám okamžik každou buňkou svýho těla. Kdy si uvědomím, že ve hře jménem život mám bez ohledu na konečný skóre, obrovský štěstí. Štěstí být zdravý. Být tam, kde jsem. Být tím, kým jsem. I díky těm, které v životě mám a potkávám. Být. Žít tyvole!
Čtvrtá sklenička. Ještě, že je nenalévám plný. Pustil jsem si Jamese Blakea. A vy byste měli taky! Don't Miss It! A to je asi vlastně ono. Já si to totiž nechci nechat ujít. To. Život. Všechno, co s sebou přináší. Vzrušení, objevování, neznámo, radost ze hry. Co je život jinýho než hra...
Poslední měsíce jsem byl nadprůměrně šťastnej. Spokojenej se svým životem. Samozřejmě až na pár drobností, jako je absence 1) dlouhodobýho partnerskýho vztahu a 2) vize nebo aspoň mlhavý představy o tom, co bych rád v životě dělal, aby mě to ideálně naplňovalo a ještě k tomu živilo. Těhle pár týdnů před odjezdem to bylo jiný než obvykle, když balím bágl na pár týdnů.
Večer před odjezdem jsem byl na otočku v Praze, kde jsem na Hlaváku vyzvedl ségru a odvezl ji domů. Šel jsem pak k ní rozloučit se s jejíma 3 klukama. Oba synovci mě objali, dali mi pusu a já jim. Pak jsem objal Martina, mýho skvělýho švagra, a se slzama v očích odcházel spolu se ségrou k mamce. Čau ségra, za rok se zas uvidíme. Tou dobou bude už Šimin chodit do první třídy a Matouš bude v lečems chytřejší než já, pomyslel jsem si. A přesto, že to byl smutek a stesk, kterej jsem cítil, bylo na tom něco krásnýho. Minimálně vědomí, že nám na sobě navzájem záleží. Po nějakym čase jsem si uvědomil, jak moc pro mě znamená rodina.
Cesta začíná...Vzhůru do Karibiku/Panamy/San Francisca and finally Vancouveru. See you there!
