V novém...Prvý příspě(pánev)vok!

Kolotoč. Flákám školu, zkouškový na krku. Na učení se ale docela těšim. Zkracuju věty. To aby byla nějaká změna. Neznamená to, že jsem přestal mít rád dlouhá souvětí, v nichž se člověk pomalu ale jistě ztrácí, jelikož obsahují řadu slov, které se stávají změtí nepřehledných písmen a smysl je v nich jen těžko k nalezení, protože je náročné držet se nitě, která se celými dlouhými větami (do nichž ještě často vkládám závorky) line, ale s tím už je konec, žádné dlouhé věty už rozhodně psát nebudu...

Práce. PR áce. Pí ár ce. Přál jsem si ji. Mám ji. Je prima. Je prima? Nevím. Ale jsem za ni rád. Dojíždění mě ubíjí. Každý den, sem a tam. Příbram - Praha - Praha - Příbram. Trpím. Jsem unavený. Lámu si krk. Možná přijde změna a budu bydlet v Praze. Uvidí se v novém roce. Bylo by to ale prima. Lecos by to ulehčilo. Domov se mi zúžil na jídlo, postel a počítač. Pravda ještě vanu nesmím opomenout!

Mám nové dvě kamarádky. Občas si je dám na bříško ukazováčku a pak si jím šťouchám do oka. Je to zábavné, zvlášť když vám ta věc, která se jmenuje jako luštěnina, co umí parádně nadýmat, spadne někam. Nevíte přirozeně kam, protože bez luštěniny nic nevidíte. Ale já se je snažím naučit mít rád. Jak levou, tak pravou luštěninu. Trénuju jejich nasazování. Dnes jsem malinko přetrénoval. Nedařilo se tak, jak by mělo v ideálním případě. šťouch sem, šťouch tam! Nakonec se podařilo. Vidím. Cestu od domu k busu mířícího do matičky Prahy jsem zvládl v rekordním čase. Sprintem. Nebylo zbytí. čas tréninku uzurpoval čas, který jsem měl trávit cestou k zastávce. Plíce jsem hledal ještě deset minut po té, co jsem nasedl do autobusu, který jsem stihnul jen Tic Tac (skrytá reklama, hehe:)). Pod sedačkou překvapivě nebyly. Usnul jsem (raději). A přesně totéž hodlám udělat i teď. Dobrou, mí milí!