oloupal jsem si život a pod ním v nánosech bahýnka stál nápis, který byl hádankou a odpovědí zároveň. Na lavičce vedle obrovské hromady hnoje seděla stará mula a jen si tak pro sebe mumlala pod vousy, které si vytvořila z vaty, kterou oškubala z devatenácti tisíc pěti set třiceti pěti uchošťourů a připadala si jako santus claus. Ve své holi, o kterou se sedíce na lavičce rozlehlého parku Güell opírala, měla zabudovanou malou nádobku skýtající dostatečný prostor pro bezbřehé úvahy a deset deka rozemletého kančího chrupu. Bahýnko, v kterém jsem se potácel celou cestu k mule v úle na lavičce v myčce bylo hřejivé a příjemně páchlo po slepičím kálení smíšeném se slámou. Na křižovatce jsem dal přednost - zpráva mi řekla, že už je zbytečné čekat.

Chtěla bych být tazatelkou, pověděla mi tónem libým jako vystoupení žáka prvního ročníku nenaladitelných houslí. Zakousl jsem se do broskve, abych to nemusel poslouchat a pomyslel si...co tak asi donutí tu hnusnou oliheň, aby abdikovala ze své matematické funkce na cestě mezi synem, cosi ne M a zlosynem.

Možná, že byl čas na přehodnocení vztahu k písmenu eM. Mám, máma, mouka, mrož, mlíko...spoustu věci by bez něj nemohlo existovat. Jako JÁ bych nemohl(o) existovat bez Jé a Á a taky S. To je to písmeno, které mi chybí ke štěstí uprostřed haldy hnoje vedle lavičky s mulou v parku Güell.

A slunce...to ať svítí.
Cítíte jeho vůni?