Jen si Bubléééééj! Sweet guy...sweet song...maybe too much, možná ne...

Jéžišmarjá...aneb kdo si hraje, nezlobí!

Dnes, cestou z baru, příjemně naladěn chvílemi strávenými se svými milými přáteli, (které mám rád a jsem pyšný, že je mám) a pár skleničkami vína, vnikl do mne pocit, který bych si chtěl udržet napořád. Ačkoliv jsem nedokonalý lidský tvor, někdy na zabití a jindy doufám docela přátelský a vstřícný, před hodinou mnou projel pocit, který mi řekl, že stojí za to, abych žil. Sám před sebou jsem si obhájil svou existenci. Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok...for me. Těch kroků jsem cestou udělal 14 587 a žádný větší už cestou nepřišel. JSEM TEN, KTERÝ JSEM! (tím si nehraju na Ježíše, "chraňpánbů"), jen jsem si uvědomil, že ať už jakkoliv pokřivená je moje osobnost, odmyslím-li fyzický rozměr materiálu, z kterého jsem byl uhněten, mám se rád. Pro tuto chvíli. Mám rád sebe a tak si dokážu přiznat, že mi na nich - na těch ostatních, na vás, přátelé, záleží. A to moc. Záleží mi na tom, jaký život vedete a jaký se vám zdá. Zajímají mě vaše všední i nevšední starosti a pocity. Rád se vámi bavím. Rád se s vámi bavím...Rád jsem! S vámi a skrze vás.

Nepřestanete-li být, nepřestanu já myslet těmito slovy a jejich významem. Žiju, protože chci, ne proto, že jsem byl do života vržen bez optání.
Každý den si to chci uvědomovat. Vše ve své komplexitě. To "ono". To, co vdechuji, vydechuji, polykám spolu s douškem vody. Cítím, tedy jsem. Dobrou noc!

(no dobře, těch kroů bylo míň...tak o třinácttisícdvěstěpadesáttři...ale co už)

LYBY LYBYCKI

CHA! A MÁM SVOJE AKVÁRKO...MŮŽETE JE NAKRMIT...ALE BACHA AŤ SE MI NEPŘEŽEROU!!!!

trý písis ofe drým

Je docela zajímavé objevit po téměř dvou letech staré zápisky. Mezi koncepty, které jsem nikdy na blog zdá se nevyvěsil, se toho válí dost a dost...a já už teď ani nevím, o kom, že se mi to zdálo...

Ze zubu jsem si jazykem vyšťournul zbytek extra-paprikove sušenky, do koše zahodil žlutý lístek s popiskem "zdravé sebevědomí", který jsem našel v zadní kapse kalhot a mírným deštěm jsem vykročil napříč náměstím vstříc nákupu linkovaného bloku a moc si přitom přál, aby v jediném papírnictví, které v Brně znám, měli bloky z recyklovaného papíru. Nemělo to žádný duchaplný důvod, prostě se mi na zažloutlý papír líp píše a tudíž se na něm slova jako "Aglutinace", "halucinatorní uspokojení" či možná "Raul Prebisch" nebo "Take off", to ale předbíhám čas, budou pěkně vyjímat. Navíc mám takový podvědomý pocit, že recyklovaný papír v sobě implicitně nese více (možná lidského) tepla, minimálně je příjemnější na omak (přesto, že je hrubší)- ikdyž sám našeptávání svého podvědomí nerozumím. Sešit o 50 stranách jsem koupil. Mám ho teď před sebou...Vůbec nejde o to, jaká slova tu píšu...jde o kontakt...s lidmi skrze obrazovku..teď a tady...já teď a tady...vy někde jinde...zdánlivě tam a tehdy, přesto, že jste přesvědčeni, že vaše tam je vlastně tu, respektive obráceně.

Víte, v jeden den se mi zdálo několik snů, jejichž obsah mě znepokojil natolik, že mi straší v hlavě doteď, přestože mě v nich nikdo nevraždil ani mi jinak neubližoval. Zdálo se mi střídavě o tom a pak zase o jiném člověku. Společného měly ty sny snad jen to, že šlo o slečny, krásné slečny, obě mé kamarádky. Oba sny mi říkaly...ztrácíš je...nevíš, jak žijou. Možná bys chtěl vědět jak, ale neptáš se. Možná proto, že o to ony nestojí nebo si tak aspoň přijdeš. Možná proto, že se moc staráš o sebe. Možná, možná, možná... V prvním snu jsem v náručí držel svou kamarádku, kterou se mi poštěstí vidět jednou za dobu přímo úměrnou tomu, jak často se mi o ní zdá. Možná ani to ne... Chtěl jsem ji ve snu políbit, ale ona, přes to, že jsem ji celou objetím držel, se vpouzela a já si to ve snu nedokázal příliš dobře vysvětlit. Ale nenaléhal jsem na ni...Přál bych jí štěstí...nebo bych ho přál sobě?A proč ne nám oběma, hm? Jen o bych o tom jejím chtěl vědět něco blíž...

34%

Složitým výpočtem, který by i nejvýkonnějšímu počítači trval..ehm...několik opravdu málo chvil, jsem došel po dlouhé a nesmírně náročné úvaze k závěru!

Závěr zní, že jsem dokonalý člověk. Tedy téměř. Jediné, co k dokonalosti mého já chybí, je výměna 34% jeho komponent, především charakterových vad spojených mj. s totální výměnou tělesné schránky, kterou obývám. Změnou tělesnosti a dalšími několika drobnými úpravami v mozkových spojích (v centru vůle, koncentrace, krátkodobé i dlouhodobé paměti etc.) vznikl by tak zcela dokonalý jedinec. Vznikl bych tak já a někdo jiný zároveň. Bezchybný já, absolutely flawless me. Jen 34%...a kolik toho dokáží ovlivnit...?!
Nezbývá - tedy do doby, než budou vynalezeny potřebné technologie - abych zůstal sám sebou. Obyčejným člověkem, který se občas protiví sám sobě, denně těžce překonává odpor k vlastnímu vzezření a často si nadává za povahové rysy, které se mu nedaří pozměnit. Life with such equipment remains quite a tough task...!

brum di (do) bár(u)

Zkoušeli jste to někdy...?
Dělám to často a rád. zaleju si kafe (nebojte se to zkusit s čajem, kapučínem, horkým kakaem, grogem a podobně) a lžičkou zamíchám cukr na dně...to děláme asi všichni, kteří si sladíme životy. Když ale hrneček zvednete a držíte ve vzduchu, ponořenou lžičkou můžete při poťukávání po dně zjistit, že tón, který vydává dno šálku při kontaktu se lžičkou, se postupně zvyšuje. Je to legrační, schválně to zkuste. Tón se stává vyšším, méně nosným, až se z něj stane prachobyčejné duté poklepání na dno hrnečku. Kouzlo. Jedno z těch obyčejných kouzel, které mě dnes a denně dokážou fascinovat.

Pijete čaj s mlékem? Taky vás fascinuje okamžik, když do hrnku ukápnete mléka a to v čaji dělá divy? Krásné divy. Je to jako zhomtněná mlha...dojde ke smísení obou tekutin, malá hrnečková bouře tvarů, podmořská erupce. Kouzlo číslo dvě...

Miluju bouřky. Rád je sleduju z okna. Blesky! Úžasné blesky. Rád pobíhám venku, když se obloha zatáhne, ale někde za mraky v růžku oblohy, tam kam skoro není možné dohlédnout, ještě svítí slunce. V okamžení nastane to prazvláštní pološero a přesto světlo. Začne foukat vítr a věci se začinají dít. Fůůůůů. Rád se opírám do větru. Čekám na první kapky, na pořádnou smršť, která mě div neodfoukne pryč. Bouřky babího léta jsou ty nejkrásnější. Promoknout až na kost a pak se sušit před krbem plným praskajícího dřeva. Ouuu...zbožňuju bouřky. Napětí ve vzduchu, život se na moment zastaví, všude je klid a ticho, a pak už listnáči začnou ševelit, vítr rozehraje hru na kadeřníka lučních trav, stromy se kývají, naklánějí a napínají jak luky pod tlakem tětivy. Vítr fičíííííííííííí a fičíííí....a pak smršť kapek smyje i tu nejhlubší špínu. Špínu tam uvnitř. Špínu a smutek. Nejsou to kapky deště. V lesklých uslzených očích se Ti odrážejí plamínky...no tak, neplakej...

fjaskl fjaskld fjasdkl fjaklsd

Posledních několik let v kuse jsem se nechal unášet životem a sám nic nedokázal. Dělal jsem jen to, co mi přišlo pod ruku a to je asi dost málo. Nic pořádně, nic sám za sebe, nic stoprocentně. Chci to změnit, ale pohodlnost, které jsem si tak uvyknul, mi brání. byl jsem to já, který jednal, ale nikdy "to" na mě nevyžadovalo extra úsilí. Nemůžu si říct, že jsem něco dokázal, protože jsem na nic nikdy nedokázal vynaložit tolik energie, aby to stálo skutečně za to. Jsem jen konzument. Konzument, který ztláská to, co mu někdo podstrčí. Sám si za ničím nejdu, nejsem zvyklý bojovat. A s leností už vůbec ne.
Zas jsem se na sebe jednou nasral. Tak, v okamžiku.Pohodlnost, lenost, strach, obavy, ty všechny zatracený nebo spíš zatraceníhodný vnitřní překážky! Propluju si životem ke smrti, abych si uvědomil, kolik jsem toho stihnul minout, nevyzkoušet, o co všechno jsem v životě přišel. Srab jsem. Povaleč ve vleku. Sebe sama.

Chci dospět k tomu, že se nebudu ničemu uzavírat. Nebudu si před sebe klást nesmyslný pomyslný překážky, nesmyslný otázky. Chci dospět. Zas už něco chci a nejsem pro to schopný udělat víc, než si to přiznat a tím si tak dokázat, že jsem trotl!

Dávám si rok....maximálně dva!

Hooooooooooovno!