Jéžišmarjá...aneb kdo si hraje, nezlobí!

Dnes, cestou z baru, příjemně naladěn chvílemi strávenými se svými milými přáteli, (které mám rád a jsem pyšný, že je mám) a pár skleničkami vína, vnikl do mne pocit, který bych si chtěl udržet napořád. Ačkoliv jsem nedokonalý lidský tvor, někdy na zabití a jindy doufám docela přátelský a vstřícný, před hodinou mnou projel pocit, který mi řekl, že stojí za to, abych žil. Sám před sebou jsem si obhájil svou existenci. Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok...for me. Těch kroků jsem cestou udělal 14 587 a žádný větší už cestou nepřišel. JSEM TEN, KTERÝ JSEM! (tím si nehraju na Ježíše, "chraňpánbů"), jen jsem si uvědomil, že ať už jakkoliv pokřivená je moje osobnost, odmyslím-li fyzický rozměr materiálu, z kterého jsem byl uhněten, mám se rád. Pro tuto chvíli. Mám rád sebe a tak si dokážu přiznat, že mi na nich - na těch ostatních, na vás, přátelé, záleží. A to moc. Záleží mi na tom, jaký život vedete a jaký se vám zdá. Zajímají mě vaše všední i nevšední starosti a pocity. Rád se vámi bavím. Rád se s vámi bavím...Rád jsem! S vámi a skrze vás.

Nepřestanete-li být, nepřestanu já myslet těmito slovy a jejich významem. Žiju, protože chci, ne proto, že jsem byl do života vržen bez optání.
Každý den si to chci uvědomovat. Vše ve své komplexitě. To "ono". To, co vdechuji, vydechuji, polykám spolu s douškem vody. Cítím, tedy jsem. Dobrou noc!

(no dobře, těch kroů bylo míň...tak o třinácttisícdvěstěpadesáttři...ale co už)