Pro ty dva...

Věřte, že se mi toho hlavou honí mnoho...kolikrát jsem měl už chuť sem napsat nějaký ten postřeh. Uvědomil jsem si, že tohle všechno je ale ztráta času. Vašeho a mého.
Věci se dějí...a když budeme chtít, můžeme o nich mluvit mezi sebou. Jsou pak věci takové, o kterých se člověku mluví méně snadno...jsou věci, o kterých radši nemluví. Jsou věci, které by vykřičel do celého světa...a ve chvíli se obrátí ve věci, které by člověk rád vykřičel...ze sebe...pryč.

Sebelítost nikdy nikomu nepomohla. Tenhle blog ukládám oficálně k ledu a budu žít bez něj..dělám to už nějakou dobu a vůbec mi to nečiní problémy.

Smutno smutno, veselo, smutno smutno...veselo, normálně, smutno, veselo veselo...
amplituda života je nevyzpytatelná jak islandská sopka, která mi (nám) zničila dovolenou...
zase už plkám a nikam to nesměřuje...rejpat sám v sobě se budu radši někde v koutku pokoje pod peřinou v myšlenkách...

BYE!

"and in case I don't see ya - good afternoon, good evening and good night!"

Zítra by to byl měsíc, kdy se na blogu nic nového nestalo. Nic nového se na něm nestalo ale nikdy. To nové, co se denně děje kolem nachází se někde uvnitř, mezi járty, slinivkou břišní a klíční kostí. Smysl, který tak často ve věcech nedokážu najít se někdy sám přihlásí o slovo a někdy k němu marně hledám cesty vesmírem reality, která se už dávno vnořila do čokoládové polevy, do gest, které se skutečnem mají a nemají nic společného. A v tom je to kouzlo. Kouzlo deskripce pocitu spočívá v jeho nepopsatelnosti. Proto je změť slov nepochopitelná pro samotného tvůrce - tohle není manifest, ale klidně by jím mohl být.

Jsem automatickým pisílkem, píšu to, co není v mé moci zastavit. Chce tím něco říct? Kdo? Existuje nekontrolovatelná část já, která se dokáže oprostit od všeho naučeného? Kde je hranice lidskosti ve smyslu uvědomovaného projevu, který se jakkoli vztahuje k vnějšímu světu - a je za onou hranicí místo kde jsme sami sebou a mimo sebe zároveň?

IF WE ADMIT THAT LIFE CAN BE RULED BY A REASON, THE POSSIBILITY OF LIFE IS DESTROYED...

oloupal jsem si život a pod ním v nánosech bahýnka stál nápis, který byl hádankou a odpovědí zároveň. Na lavičce vedle obrovské hromady hnoje seděla stará mula a jen si tak pro sebe mumlala pod vousy, které si vytvořila z vaty, kterou oškubala z devatenácti tisíc pěti set třiceti pěti uchošťourů a připadala si jako santus claus. Ve své holi, o kterou se sedíce na lavičce rozlehlého parku Güell opírala, měla zabudovanou malou nádobku skýtající dostatečný prostor pro bezbřehé úvahy a deset deka rozemletého kančího chrupu. Bahýnko, v kterém jsem se potácel celou cestu k mule v úle na lavičce v myčce bylo hřejivé a příjemně páchlo po slepičím kálení smíšeném se slámou. Na křižovatce jsem dal přednost - zpráva mi řekla, že už je zbytečné čekat.

Chtěla bych být tazatelkou, pověděla mi tónem libým jako vystoupení žáka prvního ročníku nenaladitelných houslí. Zakousl jsem se do broskve, abych to nemusel poslouchat a pomyslel si...co tak asi donutí tu hnusnou oliheň, aby abdikovala ze své matematické funkce na cestě mezi synem, cosi ne M a zlosynem.

Možná, že byl čas na přehodnocení vztahu k písmenu eM. Mám, máma, mouka, mrož, mlíko...spoustu věci by bez něj nemohlo existovat. Jako JÁ bych nemohl(o) existovat bez Jé a Á a taky S. To je to písmeno, které mi chybí ke štěstí uprostřed haldy hnoje vedle lavičky s mulou v parku Güell.

A slunce...to ať svítí.
Cítíte jeho vůni?

hle, párátko!

Není inspirace, není důvod, ale zůstává tu život, který je džungle a to je možná dostatečná výmluva na to psát dál. Prokřupnul jsem si krk, špek na břiše mi visí přes gumu tepláků, do zrcadla se radši koukám co nejmíň, ale brzo pojedu na pár dní na výlet do Švédska a na to se těšim. Čekám na výsledky zkoušky, která byla prázdno prázdno a trošku vaty kolem, aby se ta křehká prázdnota neroztříštila o nic, o k teré se opírala. Chci ji (nebo/a tu zkoušku?! - zvláštní otázka, pokud to je otázka, zpět ale k nicotnostem a ničemnostem). Včera jsem lákal své kamarády na výstavu Zdeňka Sýkory a dnes se ocitl nijak plánovaně na oslavě jeho devadesátých narozenin. Člověk, který před 40 lety pracoval s počítači (pokud je to pravda, pak to nechápu a docela rád bych ty kompjůtry viděl) a vytvářel/í krásný grafiky. Krom několika zajímavých jednohubek a dvouhubek:) jsem si zblízka prohlídl pana Dientsbiera (minimálně jeho dvojníka) a Kláru Issovou (ta její kukadla!). Podle stylu garderóby tam byli všichni "povoláním umělci" nebo si na to aspoň stylem - imidžem- hráli. Pár mi jich mamka označila jménem. Jiří Slíva, Radan Vágner, dále pan fotograf Chochola, co fotil Dalího a haldy a kopce dalších lidí (dost velká b'day párty, co se zvrhla ve frontu gratulantů a druhou frontu nenápadných nenažranců), co mají pro mě místo obličeje obraz či nějakou tu sochu nebo nemají obličej žádný, přesto, že jsou to třeba umělci s velkým U (ano, jsem mírný barbar).

S rauty mám problém. Nechci vypadat jako nenažranec a ten, co se přišel natlásknout jako prase a na kulturu z vysoka, nebo spíše po pár hodinách trávení...pěkně v klídku domova na teplém prkýnku...

ale zároveň mi to nikdy nedá neochutnat...a nakonec se najíst:) Chvíle trapnosti, kdy nenápadně ukusuju roládičku, šunčičku s večičkou střídám s chvílemi nenápadného vyhlížení z okna galerie Mánes. Tož pěkné. Přemlouvám se, abych si už další věc nebral, nejsem přece jako ostatní. Jsem. Dám si a pak taky sklenku vína. Hlavně být decentní a zachovat si dekórum (stačí se tvářit nedbale, heh), ne jako ten pán, co při rozhovoru s druhým, vystřelil mu na sako kus špenátového závitku, jenž se mu nepodařilo umně na talířku vidličkou překrojit. Manévrem "odkopni to pod stůl" se však svého "faux pas" či jak jsme díky Terce, spolužačce z Brna, řikali "foyer" (s tím správným naivně blondýnovským přízvkuem), zbavil!:) Btw. nic proti blondýnám. Lepší blondýna v posteli, než holub v nose aneb komu se nelení, tomu škoda rány, která padne vedle. Resumé je takové, že vše je při starym. Mám nové boty, co se jim každých průmerně dvaadvacet sekund rozvážou (t)kaničky, cestou do práce poslouchám první sólovku Petera Gabriela. Vzpomínám na toho kluka, co v Sydney chytá bronz a spousty zážitků do kapes, copak asi dělá - zrovna mezi stanicí Újezd a Hellichova, na to, kam bych se moc rád jel podívat a jestli tam opravdu pojedu, když je hlava tak odhodlaná a taky jestli si mám zajet pro trhanec k snídaňo-obědu. Mno a oni ho pak nakonec nemají! Neva, koupím obložený tousto-bageťák s príma věcma ponořenýma do kečupu, to abych se mohl v práci kvalitně pokydat! Bright idea!

Den za mnou a zítra přijde další, takový ten den, kdy je vám najednou o něco víc. O nic moc, je to přeci jen číslice, ale i tak vás to donutí aspoň na moment k úvaze. K čemu, proč, čeho komu? Aneb odkud a kam kráčíte...Quo Vadis?! Dnes to rozhodně nevyřešim. Kráčím a to mi musí stačit, rozběhnu se snad jindy...později...a budu ještě chvíli předstírat, že je na všechno času dost. Jdu spát, abych byl zítra fresh, po sprše přebil hnus svého zjevu voňavku od Bosse, obalil se jednou z ubrusových košilí z druhé ruky a snažil se šířit kolem sebe pozitivní energii.

Jen si Bubléééééj! Sweet guy...sweet song...maybe too much, možná ne...

Jéžišmarjá...aneb kdo si hraje, nezlobí!

Dnes, cestou z baru, příjemně naladěn chvílemi strávenými se svými milými přáteli, (které mám rád a jsem pyšný, že je mám) a pár skleničkami vína, vnikl do mne pocit, který bych si chtěl udržet napořád. Ačkoliv jsem nedokonalý lidský tvor, někdy na zabití a jindy doufám docela přátelský a vstřícný, před hodinou mnou projel pocit, který mi řekl, že stojí za to, abych žil. Sám před sebou jsem si obhájil svou existenci. Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok...for me. Těch kroků jsem cestou udělal 14 587 a žádný větší už cestou nepřišel. JSEM TEN, KTERÝ JSEM! (tím si nehraju na Ježíše, "chraňpánbů"), jen jsem si uvědomil, že ať už jakkoliv pokřivená je moje osobnost, odmyslím-li fyzický rozměr materiálu, z kterého jsem byl uhněten, mám se rád. Pro tuto chvíli. Mám rád sebe a tak si dokážu přiznat, že mi na nich - na těch ostatních, na vás, přátelé, záleží. A to moc. Záleží mi na tom, jaký život vedete a jaký se vám zdá. Zajímají mě vaše všední i nevšední starosti a pocity. Rád se vámi bavím. Rád se s vámi bavím...Rád jsem! S vámi a skrze vás.

Nepřestanete-li být, nepřestanu já myslet těmito slovy a jejich významem. Žiju, protože chci, ne proto, že jsem byl do života vržen bez optání.
Každý den si to chci uvědomovat. Vše ve své komplexitě. To "ono". To, co vdechuji, vydechuji, polykám spolu s douškem vody. Cítím, tedy jsem. Dobrou noc!

(no dobře, těch kroů bylo míň...tak o třinácttisícdvěstěpadesáttři...ale co už)

LYBY LYBYCKI

CHA! A MÁM SVOJE AKVÁRKO...MŮŽETE JE NAKRMIT...ALE BACHA AŤ SE MI NEPŘEŽEROU!!!!

trý písis ofe drým

Je docela zajímavé objevit po téměř dvou letech staré zápisky. Mezi koncepty, které jsem nikdy na blog zdá se nevyvěsil, se toho válí dost a dost...a já už teď ani nevím, o kom, že se mi to zdálo...

Ze zubu jsem si jazykem vyšťournul zbytek extra-paprikove sušenky, do koše zahodil žlutý lístek s popiskem "zdravé sebevědomí", který jsem našel v zadní kapse kalhot a mírným deštěm jsem vykročil napříč náměstím vstříc nákupu linkovaného bloku a moc si přitom přál, aby v jediném papírnictví, které v Brně znám, měli bloky z recyklovaného papíru. Nemělo to žádný duchaplný důvod, prostě se mi na zažloutlý papír líp píše a tudíž se na něm slova jako "Aglutinace", "halucinatorní uspokojení" či možná "Raul Prebisch" nebo "Take off", to ale předbíhám čas, budou pěkně vyjímat. Navíc mám takový podvědomý pocit, že recyklovaný papír v sobě implicitně nese více (možná lidského) tepla, minimálně je příjemnější na omak (přesto, že je hrubší)- ikdyž sám našeptávání svého podvědomí nerozumím. Sešit o 50 stranách jsem koupil. Mám ho teď před sebou...Vůbec nejde o to, jaká slova tu píšu...jde o kontakt...s lidmi skrze obrazovku..teď a tady...já teď a tady...vy někde jinde...zdánlivě tam a tehdy, přesto, že jste přesvědčeni, že vaše tam je vlastně tu, respektive obráceně.

Víte, v jeden den se mi zdálo několik snů, jejichž obsah mě znepokojil natolik, že mi straší v hlavě doteď, přestože mě v nich nikdo nevraždil ani mi jinak neubližoval. Zdálo se mi střídavě o tom a pak zase o jiném člověku. Společného měly ty sny snad jen to, že šlo o slečny, krásné slečny, obě mé kamarádky. Oba sny mi říkaly...ztrácíš je...nevíš, jak žijou. Možná bys chtěl vědět jak, ale neptáš se. Možná proto, že o to ony nestojí nebo si tak aspoň přijdeš. Možná proto, že se moc staráš o sebe. Možná, možná, možná... V prvním snu jsem v náručí držel svou kamarádku, kterou se mi poštěstí vidět jednou za dobu přímo úměrnou tomu, jak často se mi o ní zdá. Možná ani to ne... Chtěl jsem ji ve snu políbit, ale ona, přes to, že jsem ji celou objetím držel, se vpouzela a já si to ve snu nedokázal příliš dobře vysvětlit. Ale nenaléhal jsem na ni...Přál bych jí štěstí...nebo bych ho přál sobě?A proč ne nám oběma, hm? Jen o bych o tom jejím chtěl vědět něco blíž...

34%

Složitým výpočtem, který by i nejvýkonnějšímu počítači trval..ehm...několik opravdu málo chvil, jsem došel po dlouhé a nesmírně náročné úvaze k závěru!

Závěr zní, že jsem dokonalý člověk. Tedy téměř. Jediné, co k dokonalosti mého já chybí, je výměna 34% jeho komponent, především charakterových vad spojených mj. s totální výměnou tělesné schránky, kterou obývám. Změnou tělesnosti a dalšími několika drobnými úpravami v mozkových spojích (v centru vůle, koncentrace, krátkodobé i dlouhodobé paměti etc.) vznikl by tak zcela dokonalý jedinec. Vznikl bych tak já a někdo jiný zároveň. Bezchybný já, absolutely flawless me. Jen 34%...a kolik toho dokáží ovlivnit...?!
Nezbývá - tedy do doby, než budou vynalezeny potřebné technologie - abych zůstal sám sebou. Obyčejným člověkem, který se občas protiví sám sobě, denně těžce překonává odpor k vlastnímu vzezření a často si nadává za povahové rysy, které se mu nedaří pozměnit. Life with such equipment remains quite a tough task...!

brum di (do) bár(u)

Zkoušeli jste to někdy...?
Dělám to často a rád. zaleju si kafe (nebojte se to zkusit s čajem, kapučínem, horkým kakaem, grogem a podobně) a lžičkou zamíchám cukr na dně...to děláme asi všichni, kteří si sladíme životy. Když ale hrneček zvednete a držíte ve vzduchu, ponořenou lžičkou můžete při poťukávání po dně zjistit, že tón, který vydává dno šálku při kontaktu se lžičkou, se postupně zvyšuje. Je to legrační, schválně to zkuste. Tón se stává vyšším, méně nosným, až se z něj stane prachobyčejné duté poklepání na dno hrnečku. Kouzlo. Jedno z těch obyčejných kouzel, které mě dnes a denně dokážou fascinovat.

Pijete čaj s mlékem? Taky vás fascinuje okamžik, když do hrnku ukápnete mléka a to v čaji dělá divy? Krásné divy. Je to jako zhomtněná mlha...dojde ke smísení obou tekutin, malá hrnečková bouře tvarů, podmořská erupce. Kouzlo číslo dvě...

Miluju bouřky. Rád je sleduju z okna. Blesky! Úžasné blesky. Rád pobíhám venku, když se obloha zatáhne, ale někde za mraky v růžku oblohy, tam kam skoro není možné dohlédnout, ještě svítí slunce. V okamžení nastane to prazvláštní pološero a přesto světlo. Začne foukat vítr a věci se začinají dít. Fůůůůů. Rád se opírám do větru. Čekám na první kapky, na pořádnou smršť, která mě div neodfoukne pryč. Bouřky babího léta jsou ty nejkrásnější. Promoknout až na kost a pak se sušit před krbem plným praskajícího dřeva. Ouuu...zbožňuju bouřky. Napětí ve vzduchu, život se na moment zastaví, všude je klid a ticho, a pak už listnáči začnou ševelit, vítr rozehraje hru na kadeřníka lučních trav, stromy se kývají, naklánějí a napínají jak luky pod tlakem tětivy. Vítr fičíííííííííííí a fičíííí....a pak smršť kapek smyje i tu nejhlubší špínu. Špínu tam uvnitř. Špínu a smutek. Nejsou to kapky deště. V lesklých uslzených očích se Ti odrážejí plamínky...no tak, neplakej...

fjaskl fjaskld fjasdkl fjaklsd

Posledních několik let v kuse jsem se nechal unášet životem a sám nic nedokázal. Dělal jsem jen to, co mi přišlo pod ruku a to je asi dost málo. Nic pořádně, nic sám za sebe, nic stoprocentně. Chci to změnit, ale pohodlnost, které jsem si tak uvyknul, mi brání. byl jsem to já, který jednal, ale nikdy "to" na mě nevyžadovalo extra úsilí. Nemůžu si říct, že jsem něco dokázal, protože jsem na nic nikdy nedokázal vynaložit tolik energie, aby to stálo skutečně za to. Jsem jen konzument. Konzument, který ztláská to, co mu někdo podstrčí. Sám si za ničím nejdu, nejsem zvyklý bojovat. A s leností už vůbec ne.
Zas jsem se na sebe jednou nasral. Tak, v okamžiku.Pohodlnost, lenost, strach, obavy, ty všechny zatracený nebo spíš zatraceníhodný vnitřní překážky! Propluju si životem ke smrti, abych si uvědomil, kolik jsem toho stihnul minout, nevyzkoušet, o co všechno jsem v životě přišel. Srab jsem. Povaleč ve vleku. Sebe sama.

Chci dospět k tomu, že se nebudu ničemu uzavírat. Nebudu si před sebe klást nesmyslný pomyslný překážky, nesmyslný otázky. Chci dospět. Zas už něco chci a nejsem pro to schopný udělat víc, než si to přiznat a tím si tak dokázat, že jsem trotl!

Dávám si rok....maximálně dva!

Hooooooooooovno!