Ze zubu jsem si jazykem vyšťournul zbytek extra-paprikove sušenky, do koše zahodil žlutý lístek s popiskem "zdravé sebevědomí", který jsem našel v zadní kapse kalhot a mírným deštěm jsem vykročil napříč náměstím vstříc nákupu linkovaného bloku a moc si přitom přál, aby v jediném papírnictví, které v Brně znám, měli bloky z recyklovaného papíru. Nemělo to žádný duchaplný důvod, prostě se mi na zažloutlý papír líp píše a tudíž se na něm slova jako "Aglutinace", "halucinatorní uspokojení" či možná "Raul Prebisch" nebo "Take off", to ale předbíhám čas, budou pěkně vyjímat. Navíc mám takový podvědomý pocit, že recyklovaný papír v sobě implicitně nese více (možná lidského) tepla, minimálně je příjemnější na omak (přesto, že je hrubší)- ikdyž sám našeptávání svého podvědomí nerozumím. Sešit o 50 stranách jsem koupil. Mám ho teď před sebou...Vůbec nejde o to, jaká slova tu píšu...jde o kontakt...s lidmi skrze obrazovku..teď a tady...já teď a tady...vy někde jinde...zdánlivě tam a tehdy, přesto, že jste přesvědčeni, že vaše tam je vlastně tu, respektive obráceně.
Víte, v jeden den se mi zdálo několik snů, jejichž obsah mě znepokojil natolik, že mi straší v hlavě doteď, přestože mě v nich nikdo nevraždil ani mi jinak neubližoval. Zdálo se mi střídavě o tom a pak zase o jiném člověku. Společného měly ty sny snad jen to, že šlo o slečny, krásné slečny, obě mé kamarádky. Oba sny mi říkaly...ztrácíš je...nevíš, jak žijou. Možná bys chtěl vědět jak, ale neptáš se. Možná proto, že o to ony nestojí nebo si tak aspoň přijdeš. Možná proto, že se moc staráš o sebe. Možná, možná, možná... V prvním snu jsem v náručí držel svou kamarádku, kterou se mi poštěstí vidět jednou za dobu přímo úměrnou tomu, jak často se mi o ní zdá. Možná ani to ne... Chtěl jsem ji ve snu políbit, ale ona, přes to, že jsem ji celou objetím držel, se vpouzela a já si to ve snu nedokázal příliš dobře vysvětlit. Ale nenaléhal jsem na ni...Přál bych jí štěstí...nebo bych ho přál sobě?A proč ne nám oběma, hm? Jen o bych o tom jejím chtěl vědět něco blíž...
Víte, v jeden den se mi zdálo několik snů, jejichž obsah mě znepokojil natolik, že mi straší v hlavě doteď, přestože mě v nich nikdo nevraždil ani mi jinak neubližoval. Zdálo se mi střídavě o tom a pak zase o jiném člověku. Společného měly ty sny snad jen to, že šlo o slečny, krásné slečny, obě mé kamarádky. Oba sny mi říkaly...ztrácíš je...nevíš, jak žijou. Možná bys chtěl vědět jak, ale neptáš se. Možná proto, že o to ony nestojí nebo si tak aspoň přijdeš. Možná proto, že se moc staráš o sebe. Možná, možná, možná... V prvním snu jsem v náručí držel svou kamarádku, kterou se mi poštěstí vidět jednou za dobu přímo úměrnou tomu, jak často se mi o ní zdá. Možná ani to ne... Chtěl jsem ji ve snu políbit, ale ona, přes to, že jsem ji celou objetím držel, se vpouzela a já si to ve snu nedokázal příliš dobře vysvětlit. Ale nenaléhal jsem na ni...Přál bych jí štěstí...nebo bych ho přál sobě?A proč ne nám oběma, hm? Jen o bych o tom jejím chtěl vědět něco blíž...
2 komentáře:
Někdy máš hlavu v laních a nevíš, zda ji držíš proto, aby neupadla, a nebo proto, že cheš, aby upadla, ale nejde to...něco mi říká, že pokud už člověk hlavu ztratil, měl by ji hledat v tom klíně, do kterého spadla...obrazně řečeno. I když...
Prostě každý z nás ví, kam se mu ta hlava zakutálela, jen si to občas nechceme přiznat. Chceš - li ji zpátky, jdi si pro ni - a krkem hezky vztyčeným, aby se na něm ta znovunalezená hlavinka hezky vyjímala;-). Carpe diem!
Hezká slova, Tome...Moc hezky se čtou, mají myšlenku..rozumím, aspoň si to troufám myslet, kam tím míříš. Činy od slov jsou (u mě) ale trošku vzdálené...ztraceným hlavám zdar!a snad brzo face2face...Pražáku...;)
Okomentovat