brum di (do) bár(u)

Zkoušeli jste to někdy...?
Dělám to často a rád. zaleju si kafe (nebojte se to zkusit s čajem, kapučínem, horkým kakaem, grogem a podobně) a lžičkou zamíchám cukr na dně...to děláme asi všichni, kteří si sladíme životy. Když ale hrneček zvednete a držíte ve vzduchu, ponořenou lžičkou můžete při poťukávání po dně zjistit, že tón, který vydává dno šálku při kontaktu se lžičkou, se postupně zvyšuje. Je to legrační, schválně to zkuste. Tón se stává vyšším, méně nosným, až se z něj stane prachobyčejné duté poklepání na dno hrnečku. Kouzlo. Jedno z těch obyčejných kouzel, které mě dnes a denně dokážou fascinovat.

Pijete čaj s mlékem? Taky vás fascinuje okamžik, když do hrnku ukápnete mléka a to v čaji dělá divy? Krásné divy. Je to jako zhomtněná mlha...dojde ke smísení obou tekutin, malá hrnečková bouře tvarů, podmořská erupce. Kouzlo číslo dvě...

Miluju bouřky. Rád je sleduju z okna. Blesky! Úžasné blesky. Rád pobíhám venku, když se obloha zatáhne, ale někde za mraky v růžku oblohy, tam kam skoro není možné dohlédnout, ještě svítí slunce. V okamžení nastane to prazvláštní pološero a přesto světlo. Začne foukat vítr a věci se začinají dít. Fůůůůů. Rád se opírám do větru. Čekám na první kapky, na pořádnou smršť, která mě div neodfoukne pryč. Bouřky babího léta jsou ty nejkrásnější. Promoknout až na kost a pak se sušit před krbem plným praskajícího dřeva. Ouuu...zbožňuju bouřky. Napětí ve vzduchu, život se na moment zastaví, všude je klid a ticho, a pak už listnáči začnou ševelit, vítr rozehraje hru na kadeřníka lučních trav, stromy se kývají, naklánějí a napínají jak luky pod tlakem tětivy. Vítr fičíííííííííííí a fičíííí....a pak smršť kapek smyje i tu nejhlubší špínu. Špínu tam uvnitř. Špínu a smutek. Nejsou to kapky deště. V lesklých uslzených očích se Ti odrážejí plamínky...no tak, neplakej...