Tenhle napis na jednom z obrazku (ve stanku) (na vanocnim trhu) (na Union Square) me pobavil. Presun z portoricke plaze, kde jsem jeste v posledni den sveho pobytu pokousel vlny, stesti a osud a snazil se ze sebe vykresat v hloubi duse ukryteho surfare, do velkomesta byl sok, jak se ostatne dalo predpokladat. V New Yorku je nikterak ukrutne, ale chladno, jak se ostatne dalo predpokladat a je tu vsude mnoho lidi, kteri nekam pospichaji - to se taky dalo predpokladat.
Nekdy je tak obtizne byt sam sebou! Sometimes the awareness of being myself is really hard to handle! Nevyznam se obcas v tom, co delam, ale obycejne nasleduji intuici (a dalsi telesne pocity, treba jako puzeni k moceni). Mel jsem na predeslou noc (z 12. na 13. prosince) smluvene spani pres couchsurfing. V tehle komunite jsem zaregistrovan docela chvilku a tesil jsem se na to, az v NY pricichnu k tomu, jake to je, prespat u naprosto neznameho cloveka. Patrick psal, ze ma rad kozi kefir z Wholesfood market, coz je sit prodejen, ve kterych prodavaji same "zdrave" veci, tedy minimalne drahe, a jak by se reklo u nas "v BIO kvalite". Byt vybiravy v tom, cim se clovek denne laduje, je fajn vec, kdyz na to clovek ma. Prodejna ale vypadala moc hezky a sympaticky. Kozi kefir stal 7 dolaru (koza, ktera ho vyprodukovala nejspis pije jenom vodu Perrier, zere pouze travu ze svycarskych svahu pod Matterhornem a pravidelne navstevuje solarium). Rikal jsem si ale proc ne, vsak nejakou takovou malou pozornost si hostitel zaslouzi.
Mala odbocka - telefonni hovor z budky vas vyjde na 25 centu za 4 minuty lokalniho hovoru. "To je mi panecku lace!", rikal jsem si. Nez jsem se ale Patrickovi dovolal, ruzne telefonni automaty po meste mi snedly mnohem vic, asi se o ne nikdo nestara tak dobre jako o "kefiroplodnou" kozu. Zjistil jsem, ze telefonnich pristroju je to mnoho, ale jen z malokterych se - podle meho - muzete uspesne dohovorit s clovekem na druhem konci dratu. Vsude je totiz hluk a sluchatka casto taaak potichu, ze nerozumite ni slovu. Tim spis, pokud stojite v Queensu pod mostem, na nemz co chvili projizdi linka metra cislo 7. Kdyz uz jsem se tedy konecne hostiteli dovolal, vubec jsem mu nerozumel a on pravdepodobne nerozumel me. Ja ho pres hluk a nizkou hlasitost sluchatka neslysel, on pro zmenu mohl jen tezko rozumet memu tragickemu koktani s anligckym akcentem, ktere ve me tahle podivna situace vyvolala. Necitim se dobre ani kdyz mam s nekym volat v cestine (nemam proste rad telefonni hovory), natozpak v jazyce, v nemz se necitim ani zdaleka jako fish in its pond. Zaslechl jsem jen neco malo... ze Patrick neni doma. Byl jsem tou dobou nekde blizko jeho bydliste, i kdyz to jsem sam ani po dlouhem krouzeni v okoli stanice na 61th Street nenasel. Zada ovesena nacpanym batohem mi co chvili (na)davala najevo, ze toho pro dnesek maji tak akorat a ruce jsem od tahani pultunoveho kufru (vecnou slavu aspon jeho koleckum) div necoural po zemi. Totally exhausted jsem po dalsim bloudeni around a hledani internetove kavarny (po jejim nalezeni) bloudil po internetu a hledal hostel. Patrickovi jsem sice mohl zavolat znovu, ale podivny pocit (intuice, vnitrni pnuti, blazen uvnitr me - vazne se v tom [sobe] nevyznam, "ja se v tom neooo-rieen-tuu-ju") mi rikal, at si radej najdu ubytovani nekde jinde. Po hodine brouzdani jsem nasel, zabookoval a vyrazil smer k hostelu, ktery jsem po trech prestupech z linky na linku metra, take lehce objevil. Byl relativne blizko (na zdejsi pomery jiste) a levny (na zdejsi pomery zcela jiste). Personal mily a vstricny a postel v prostorne mistnosti pro 8 lidi mi vyborne poslouzila tak, jak mela - k spanku po narocnem dni. Couchsurf se nekonal, ale alespon jsem si mohl k veceri doprat onen zazracny kozi kefir. Narozdil od sebechvaly, kterou nesetril jeho obal, obsah nesmrdel a byl skutecne velmi chutny. A ja byl hlavne rad, ze jsem!
Dnesek, trinacty prosincovy den, byl podobne jako dny predesle, plny nepoznaneho. Poprve v zivote jsem vstoupil na Brooklynsky most, poprve v zivote jsem si dal uzasne preslazene McFlurry s "emenems" (pod tlakem fyzickeho a psychickeho vycerpani delam obycejne zhovadilosti), poprve v zivote jsem stravil den na Manhattanu s kufrem (kez by "plnym nehy", jak zpiva Krystof) vazicim asi totez, co slune po narozeni. Mnoho dalsich veci bylo poprve (a nektere snad i naposledy). Sedm mozolu na jedne dlani, vycerpani a unava, ale nakonec spokojenost, to je to, co se ted pevne usadilo na me hrudi. Vykoupeni a spasa - redemption and salvation - "prisla" v podobe Agnete, ktere jsem se po nekolika pokusech a nakrmeni nekolika telefonnich automatu dovolal. Muzu u ni (tu) stravit svou posledni noc. Posledni noc ve meste, ktere nikdy nespi...
Takze dobrou noc, mi mili!
středa 14. prosince 2011
pátek 9. prosince 2011
Portoriko III
Spim v pokoji, v nemz je neustale pusteny stropni vetrak, okna postradaji skla, ale zato jsou vybaveny sitkami. Pokud je nekdo uvnitr apartmanu, nechavaji se vstupni dvere otevrene. To aby mohl vzduch proudit skrz spolecne obyvanym prostorem a prirozene ho chladit. Obcas se jemne rozezni drevena zvonkohra povesena u stropu v chodbe.
Spim v pokoji s Pepou. On na sve prostorne posteli, ja na prostorne nafukovaci matraci. Kazdy vecer ji dofouknu, abych rano zjistil, ze je v ni o polovinu mene vzduchu, nez vecer. Spi se na ni ale dobre, i pres trochu toho pisku z plaze, ktery se na ni, buhvijak, vyskytl. Jak pocitam, tak pocitam, uz si tenhle dobre zavedeny dofukovaci ritual vyzkousim pouze dvakrat. V noci z nedele na pondeli, ci presneji ve 2:40 pondelniho dne se vznesu opet do oblak smerem letiste Newark v New Jersey. Cekaji me cca 4 hodiny letu, posun o hodinu zpet, zmena teploty o vice jak dvacet stupnu celsia a navrat od kokosovych palem do "concrete jungle"osmimilionoveho velkomesta.
Nejvetsi starost mi ale dela limit hmotnosti zavazadla. Zatimco do Evropy to je pohodovych 23kg, sem a odsun do Statu je limit, jenz jsem prekrocil uz pri ceste do PR o vic jak dve kila, pouhych 18kg. A muj kufr stoprocentne na zpatecni ceste lehci nebude. Ani nahodou. Budu mit tak dobrou prilezitost ozkouset dosud okolnostmi nevynucenou taktiku "oblec si, co muzes". Stesti, ze letistni hala tu na aguadillskem letisti je klimatizovana na stupen "zmrznete a hned!". To mi nahrava do karet...zimni bunda, softshellka z NY, nekolik svetru, iks tricek....Kolik vrstev obleceni nakonec na sebe navlecu?
Videl jsem skutecny tropicky destny prales! Maji v nem sice na zpristupnenych castech pro navstevniky betonove cesticky, coz ubira mirne na autenticite predstavy pralesa, nikoliv vsak prozitku byti v lese, jehoz charakter je naprosto odlisny od toho, co znam z prochazek po jehlicnatem smrkovo-borovicovem lese kolem Orlicke prehrady. Toliko me vedecke postrehy. Z Yokahu Tower, kam jsem se podival, je na cely prales nadherny vyhled. Pokud z meho minuleho prispevku ciselo prekvapeni a konsternovani plynouci z hustoty provozu na hlavnich komunikacich, pak druhy silny dojem z Portorika je zelena! Naprosto vsudypritomna zelen - kere, stromy, lesy, popinave rostliny, stromy porostle dalsi spoustou zelene haveti. Zelene kopce porostle casto i dost tezko prostupnou hradbou zeleneho porostu lemuji silnice, tvori nad nimi zarostle brany...ne nadarmo zni druha prezdivka ostrova je proste "zeleny". Misto pro pastvinu ci louku je tu zda se vzacne, kravu ale tu a tam potkate.
Zpet se nejspis vice budu ohlizet az po navratu, pohledme tedy, co me (a Pepita) ceka dnes a zitra. Dnes vyrazime na koncert mistni pop-rockove skupiny. Nebude to sice salsa, ktera ma tak uzasne pozitivni naboj a obcas v radiu hrajou opravdove pecky, ale i tak se tesim vela. Ti chlapci zneli z nahravky dost povedene. Zitra brzicko rano pak podnikneme vylet na jizni a tudiz karibske pobrezi. Ceka nas vylet na blizky ostruvek Caja de Muertos. Snad nam bude prat pocasi, protoze predpoved pro Ponce, kde budeme nalodovat, nezni prilis privetive. Ted je sesta hodina vecerni, dnes se tu honi mraky a fouka vitr - inu i v raji nemuze porad jen svitit slunko!
Toliko par rychlych asociaci...myslenek a vzpominek je v hlave ulozeno vice, ale nemam v sobe dostatecne vybaveni systematika pekne je tu popsat. Zmatecnost opet zvitezila a ja uz utikam od komjutru.
Pokud jsem to jeste nepsal, vezte, ze (krom rumu) je tu k dostani levna cola. Dva litry stoji treba 88 centu. Litr benzinu vas pak prijde jeste prumerne o pet centu levneji...
Tot jen na okraj chleba...ehm, dne.
Spim v pokoji s Pepou. On na sve prostorne posteli, ja na prostorne nafukovaci matraci. Kazdy vecer ji dofouknu, abych rano zjistil, ze je v ni o polovinu mene vzduchu, nez vecer. Spi se na ni ale dobre, i pres trochu toho pisku z plaze, ktery se na ni, buhvijak, vyskytl. Jak pocitam, tak pocitam, uz si tenhle dobre zavedeny dofukovaci ritual vyzkousim pouze dvakrat. V noci z nedele na pondeli, ci presneji ve 2:40 pondelniho dne se vznesu opet do oblak smerem letiste Newark v New Jersey. Cekaji me cca 4 hodiny letu, posun o hodinu zpet, zmena teploty o vice jak dvacet stupnu celsia a navrat od kokosovych palem do "concrete jungle"osmimilionoveho velkomesta.
Nejvetsi starost mi ale dela limit hmotnosti zavazadla. Zatimco do Evropy to je pohodovych 23kg, sem a odsun do Statu je limit, jenz jsem prekrocil uz pri ceste do PR o vic jak dve kila, pouhych 18kg. A muj kufr stoprocentne na zpatecni ceste lehci nebude. Ani nahodou. Budu mit tak dobrou prilezitost ozkouset dosud okolnostmi nevynucenou taktiku "oblec si, co muzes". Stesti, ze letistni hala tu na aguadillskem letisti je klimatizovana na stupen "zmrznete a hned!". To mi nahrava do karet...zimni bunda, softshellka z NY, nekolik svetru, iks tricek....Kolik vrstev obleceni nakonec na sebe navlecu?
Videl jsem skutecny tropicky destny prales! Maji v nem sice na zpristupnenych castech pro navstevniky betonove cesticky, coz ubira mirne na autenticite predstavy pralesa, nikoliv vsak prozitku byti v lese, jehoz charakter je naprosto odlisny od toho, co znam z prochazek po jehlicnatem smrkovo-borovicovem lese kolem Orlicke prehrady. Toliko me vedecke postrehy. Z Yokahu Tower, kam jsem se podival, je na cely prales nadherny vyhled. Pokud z meho minuleho prispevku ciselo prekvapeni a konsternovani plynouci z hustoty provozu na hlavnich komunikacich, pak druhy silny dojem z Portorika je zelena! Naprosto vsudypritomna zelen - kere, stromy, lesy, popinave rostliny, stromy porostle dalsi spoustou zelene haveti. Zelene kopce porostle casto i dost tezko prostupnou hradbou zeleneho porostu lemuji silnice, tvori nad nimi zarostle brany...ne nadarmo zni druha prezdivka ostrova je proste "zeleny". Misto pro pastvinu ci louku je tu zda se vzacne, kravu ale tu a tam potkate.
Zpet se nejspis vice budu ohlizet az po navratu, pohledme tedy, co me (a Pepita) ceka dnes a zitra. Dnes vyrazime na koncert mistni pop-rockove skupiny. Nebude to sice salsa, ktera ma tak uzasne pozitivni naboj a obcas v radiu hrajou opravdove pecky, ale i tak se tesim vela. Ti chlapci zneli z nahravky dost povedene. Zitra brzicko rano pak podnikneme vylet na jizni a tudiz karibske pobrezi. Ceka nas vylet na blizky ostruvek Caja de Muertos. Snad nam bude prat pocasi, protoze predpoved pro Ponce, kde budeme nalodovat, nezni prilis privetive. Ted je sesta hodina vecerni, dnes se tu honi mraky a fouka vitr - inu i v raji nemuze porad jen svitit slunko!
Toliko par rychlych asociaci...myslenek a vzpominek je v hlave ulozeno vice, ale nemam v sobe dostatecne vybaveni systematika pekne je tu popsat. Zmatecnost opet zvitezila a ja uz utikam od komjutru.
Pokud jsem to jeste nepsal, vezte, ze (krom rumu) je tu k dostani levna cola. Dva litry stoji treba 88 centu. Litr benzinu vas pak prijde jeste prumerne o pet centu levneji...
Tot jen na okraj chleba...ehm, dne.
úterý 6. prosince 2011
Portoriko II
U sklenky doma michane Pina colady (zitra bude lepsi, uz vim, ze je tu mixer a tak se ananasovy dzus s kokosovym mlikem dobre spoji) se snazim premyslet. Je to vlastne sklenka v poradi druha a pro dnesek konecna...je neco pred pulnoci z 2/12 na 3/12. Sumiruju v hlave, co vsechno zahrnout do reportaze. Jedna z oblasti, jiz je jiste musim venovat, je doprava. Dnes je zas o dva dny vic a ja se usadil u pocitace. Rozptylovan panem Pejpa Dzej neni lehke se dohnat k dopsani aspon par radek, zaroven jsem trosku alibista, protoze sam se k nicemu nedokazu dokopat.
Co povazujete za skutecnou exotiku a jak vypada? Je snad exotika urcena prumernou teplotou more, ktera se i v prosinci drzi kolem sedmadvaceti stupnu a misty dokonce presahuje tricitku? Je exoticke sedet na plazi pod kokosovou palmou? Je exotika, kdyz vam pres cestu prebehne leguan? Nebo je snad exotika vystizne popsatelna nabidkou mistni zeleniny a ovoce (u niz nekdy ani netusite nazev natoz chut a zpusob uziti)? Je dostatecne exoticke videt vanocne vyzdobena namesticka, stovkami barevnych sviticich zarovicek ovesene domy, na jejichz zahrade se tu a tam vyskytne nejaka ta maketka Santa Clause, parecku sobu ci dokonce snehulaka (ano, i tady), kdyz vite, ze mistni obyvatele na ostrove snih nikdy neuvidi (tedy s veeelkou pravedobnosti)?
Cekate-li ale, ze exotika rovna se zeme nepoznamenana lidskou cinnosti, panennska priroda a divocina, Portoriko takove neni. Tedy rozhodne ne na prvni pohled. Ostrov kouzel, tedy 'Isla del Encanto', jak se Portoriku prezdiva, je nejhusteji osidlenym karibskym ostrovem. Na plose 8 870 km ctverecnych zije bezmala 4 miliony obyvatel (tedy 434 obyv./km2). A mam dojem, ze tu kazdy ma svoje vozidlo. Doprava v Portoriku je zvlastni kapitola sama pro sebe.
Nejpohodlnejsi a vzhledem k absenci radne, pravidelne a huste site verejne dopravy, zaroven nejjednodussi (a casto i jedinou moznosti dopravy na vetsi vzdalenosti) je automobil. V pripade turisticke navstevy tedy jeho pronajem. Silnice jsou huste rozesety po celem ostrove, nachazi se jich tu vice jak 26,5 tisice km. Pri ceste napric ostrovem predevsim po hlavnich dopravnich "tepnach" se pripravte na neustaly husty provoz pripominajici misty i prazskou magistralu v nejkritictejsich hodinach. Tepot na silnicich se odviji od frekvence stridani signalu na semaforech, kterych tu je nemalo.
Pripravte se na to, ze ne vzdy nutne plati, ze na dvouproudove silnici je levy pruh rychlejsi. Auta se tu predjizdeji v obou pruzich navzajem, casto mezi sebou klickuji, ale ridici jsou k sobe vetsinou ohleduplni. Blinkry jsou pro lecktereho ridice pouhym modnim doplkem vybaveni vozu a tak na signalizaci zmeny smeru u pred vami jedouciho vozidla zcela nespolehejte. Podobne udrzujte bezpecnou vzdalenost od vozidla pred vami, nikdy nemuzete s jistotou rict, zda mu skutecne sviti brzdova svetla, prece jen potkate na silnicich auta rozlicnych kvalit. Od novych nablyskanych po stare polorozpadle a otlucene a vlivem vlhka zkorodovane. Nekteri ridici s oblibou po setmeni jezdi se zapnutymi mlhovkami, asi aby v krajine (az na sporadicke vyjimky) bez mlhy, nalezlo toto vybaveni radneho uplatneni pri beznem provozu.
Beznymi ucastniky silnicniho provozu tu jsou potulni psici, psice a psiska, kterych se toula po okoli nemalo. Psi jsou ucebnicovou ukazkou zdejsiho specifickeho naladeni, ktere se promita i do povahy lidi. Hlavne klid! Rozhodne necekejte, ze by se pes situovany uprostred vozovky pred blizicim se autem rozebehnul. Daleko spise si zkoumavym pohledem prohledne osobu za volantem a volnym krokem odejde ze sceny...Dalsimi ucastniky provozu jsou tu a tam leguani. Zdaleka ne vsichni z tech, kteri se snazi precupitat silnici, maji takove stesti jako pan "odhadem sedesaticentimetrovy zeleny", jenz po srazce s vozidlem odbehl zpet do vysokeho porostu podel cesty. Pod koly automobilu tak skonci nejeden majestatni plaz. Mrsiny ale dobre poslouzi onem potulnym psum, kteri se tvari jakkoli, jen ne hruzostrasne.
.....
To be continued
....
Co povazujete za skutecnou exotiku a jak vypada? Je snad exotika urcena prumernou teplotou more, ktera se i v prosinci drzi kolem sedmadvaceti stupnu a misty dokonce presahuje tricitku? Je exoticke sedet na plazi pod kokosovou palmou? Je exotika, kdyz vam pres cestu prebehne leguan? Nebo je snad exotika vystizne popsatelna nabidkou mistni zeleniny a ovoce (u niz nekdy ani netusite nazev natoz chut a zpusob uziti)? Je dostatecne exoticke videt vanocne vyzdobena namesticka, stovkami barevnych sviticich zarovicek ovesene domy, na jejichz zahrade se tu a tam vyskytne nejaka ta maketka Santa Clause, parecku sobu ci dokonce snehulaka (ano, i tady), kdyz vite, ze mistni obyvatele na ostrove snih nikdy neuvidi (tedy s veeelkou pravedobnosti)?
Cekate-li ale, ze exotika rovna se zeme nepoznamenana lidskou cinnosti, panennska priroda a divocina, Portoriko takove neni. Tedy rozhodne ne na prvni pohled. Ostrov kouzel, tedy 'Isla del Encanto', jak se Portoriku prezdiva, je nejhusteji osidlenym karibskym ostrovem. Na plose 8 870 km ctverecnych zije bezmala 4 miliony obyvatel (tedy 434 obyv./km2). A mam dojem, ze tu kazdy ma svoje vozidlo. Doprava v Portoriku je zvlastni kapitola sama pro sebe.
Nejpohodlnejsi a vzhledem k absenci radne, pravidelne a huste site verejne dopravy, zaroven nejjednodussi (a casto i jedinou moznosti dopravy na vetsi vzdalenosti) je automobil. V pripade turisticke navstevy tedy jeho pronajem. Silnice jsou huste rozesety po celem ostrove, nachazi se jich tu vice jak 26,5 tisice km. Pri ceste napric ostrovem predevsim po hlavnich dopravnich "tepnach" se pripravte na neustaly husty provoz pripominajici misty i prazskou magistralu v nejkritictejsich hodinach. Tepot na silnicich se odviji od frekvence stridani signalu na semaforech, kterych tu je nemalo.
Pripravte se na to, ze ne vzdy nutne plati, ze na dvouproudove silnici je levy pruh rychlejsi. Auta se tu predjizdeji v obou pruzich navzajem, casto mezi sebou klickuji, ale ridici jsou k sobe vetsinou ohleduplni. Blinkry jsou pro lecktereho ridice pouhym modnim doplkem vybaveni vozu a tak na signalizaci zmeny smeru u pred vami jedouciho vozidla zcela nespolehejte. Podobne udrzujte bezpecnou vzdalenost od vozidla pred vami, nikdy nemuzete s jistotou rict, zda mu skutecne sviti brzdova svetla, prece jen potkate na silnicich auta rozlicnych kvalit. Od novych nablyskanych po stare polorozpadle a otlucene a vlivem vlhka zkorodovane. Nekteri ridici s oblibou po setmeni jezdi se zapnutymi mlhovkami, asi aby v krajine (az na sporadicke vyjimky) bez mlhy, nalezlo toto vybaveni radneho uplatneni pri beznem provozu.
Beznymi ucastniky silnicniho provozu tu jsou potulni psici, psice a psiska, kterych se toula po okoli nemalo. Psi jsou ucebnicovou ukazkou zdejsiho specifickeho naladeni, ktere se promita i do povahy lidi. Hlavne klid! Rozhodne necekejte, ze by se pes situovany uprostred vozovky pred blizicim se autem rozebehnul. Daleko spise si zkoumavym pohledem prohledne osobu za volantem a volnym krokem odejde ze sceny...Dalsimi ucastniky provozu jsou tu a tam leguani. Zdaleka ne vsichni z tech, kteri se snazi precupitat silnici, maji takove stesti jako pan "odhadem sedesaticentimetrovy zeleny", jenz po srazce s vozidlem odbehl zpet do vysokeho porostu podel cesty. Pod koly automobilu tak skonci nejeden majestatni plaz. Mrsiny ale dobre poslouzi onem potulnym psum, kteri se tvari jakkoli, jen ne hruzostrasne.
.....
To be continued
....
sobota 3. prosince 2011
Portoriko I
Pravda, ze trosku se zpodenim, ale snad stale s cerstvymi zazitky, ktere nestihly vycpet tak jako prichut newyorskych avenues drive, nez se z hlavy dostaly do klaves.Pristani na letisti pobliz mesta Aguadilla na severozapadnim pobrezi Portorika v pondeli 28/11 v 1:40 AM mistniho casu bylo hladke. Let jsem temer cely prospal, takze ty necele 4 hodiny utekly jako nic. Vystoupil jsem na k letadlu pristavene schudky a zhluboka se nadechl. Tak jsem konecne tu! Je cerstve po desti, teplota se drzi kolem "zimnich" 22 stupnu (pres den pak 27 a vys) a vzduch je pro Evropana nezvykle vlhky, velmi vlhky.
Prvni den jsem si naridil odpocinek. Rano muj hostitel Pepek odjel do prace a ja se vydal projit po plazi, kterou ma hadam tak 114,5 metru od apartmanu. Staci jen vzit klicek od zadnich vratek, projit kolem bazenu, prejit asfaltovou cestu a clovek se ocitne na plazi. Tady na severu brehy omyva Atlantik syte modre barvy, vlny nejsou prave male. Po plazi se sunu dal mimo rezort s apartmany. Plaz je zanesena rasami a vlastne vsim, co pred tim vyplavilo more. Sortiment je siroky. More je nicmene ciste, jen dnes a na techto mistech neklidne. Ja jsem tak nejak mimo sebe a snazim se uvedomit si, ze jsem skutecne tam, kde jsem. Je mi krasne. Nikde nikdo, jen nekolik pelikanu krouzi nad rozbourenou hladinou a co chvilku se stremhlav spusti mezi vlny. Spolecnost mi obcas dela nejaky ten malinky krabik, co si pekne po svem po strane pocupita obhlidnout prostor a pak supem honem zpatky do sve diry v pisku. Travim na plazi asi dve a pul hodinky, pak jeste chvili sluneni u bazenu. Resume je takove, ze se hned prvni den spaluji do ruda. Na prvni pohled to slunicko tak silne neni...ale do slunicka se nekouka a prvni pohled je obycejne matouci, co vic, nemam s sebou krem na opalovani natozpak po nem. Ale jak jsem se sam sobe naucil rikat...to zhnedne! Po praci jedeme s Pepou na plaz Crash Boat, kde si pri zapadu slunce dopravame jedno mistni vychlazene pivo Medalla Light. Jmenuje se light a light taky chutna, ale v mistnich podminkach je to velmi osvezujici a privetiva nahrada za nase rizna ceska piva. Ve skutecnosti zadny protipol onoho typu "light" neexistuje. Prvni den za mnou a ja pomalu zacinam shromazdovat stripky na reportaz, skutecny novinovy pocin, ktery jsem dostal tu moznost sepsat. A to je vyzva, ktera se neodmita!
čtvrtek 1. prosince 2011
Den 3 aneb co jsem to jen delal...?
"Tak dlouho se Kuba dokopava k psani blogu, az se ucho utrhne" aneb "Opakovani matky, sam do ni pada"...Nic prilehavejsiho me v tuto chvili nenapada, ale prislo mi mile zacit psani takovym malym povedenym rcenim.
Pokud jste doposud nemeli problemy s krcni pateri, vezte, ze staci jedna dve prochazky po strednim Manhattanu a krk vas zacne od vecneho zaklaneni hlavy s jistotou bolet. O to vic, pokud vite, ze ma vase pater v tomto ohledu od sameho pocatku handicap. Totiz az pri pohledu vzhuru zjistite, jak vysoko vztycena hradba skla, betonu a oceli cni nad vasi hlavou (casto do zavratne vysky). Pohled do oblak na nektere mrakodrapy stoji vskutku za to.
Lide tu do sebe i v preplnenych ulicich (a ze zrovna vikend kolem Dikuvzdani byl na urodu lidi v ulicich bohaty) nenarazeji. A to je hezke. O neco mene hezke je, ze mne se podarilo nekolikrat jako turistovi chytajicimu lelky (tohle slovo mi vzdycky pripomene pisnicku Karla Plihala) do nekoho narazit, slapnout mu na nohu ci mu prinejmensim zpusobit svymi neobratnymi manevry s mapou v ruce vychyleni z predem vytknute trajektorie pohybu.
Pobyt v New Yorku vazne utekl rychle...
V patek jsem navstivil Financial District, cast spodniho cipu Manhattanu, kde ve Wall Street cislo popsine 11 stoji budova Newyorske burzy a naleznete tu i odbobne nechvalne slavne diry v zemi, co tu zbyly po Svetovem obchodim centru. Ted je tu pamatnik "9/11 Memorial"...do nej jsem ale nesel. Stoji tu i Trinity Church, nejstarsi kostel v New Yorku, a kousek za nim Zucotti Park. Cekal jsem ho uprimne daleko vetsi. Je to misto hadam tak o velikosti dvou tenisovych kurtu ohrazene zabranami a neni to de facto park, jelikoz je vnitrek tohoto "namesticka" vydlazdeny. Kolem tohoto prostoru korzuje kolem dokolo skupina "aktivistu" citajicich v poslednich listopadovych dnech mozna 40 mozna ale take dost mozna 51 lidi. Je ale take docela mozne, ze jich je ve skutecnosti mnohem podobne stejne. Dalsich nekolik postava uvnitr zabran ohranicujicich prostor parku s cedulemi hlasajicimi ruzna hesla. Nektera jsou vtipna, jina pravdiva ci pri nejmensim k zamysleni. Ani (opakovana) navsteva tohoto mista mi ale nedopomohla k pochopeni toho, ceho presne chteji zucastneni dosahnout, jak a proc. Zda se, ze se neni zcela jasne, za co kdo bojuje..nekdo mozna za socialni spravedlnost, jiny je s napisem "Pizza is not vegetable" mozna reprezentantem surrealistickeho happenigu (aniz by on a predevsim ja tusil, proc to nazyvam zrovna takhle, pokud nejsem s to vysvetlit co me k tomu vede). Inu patecni den je na pul cesty ke svemu sklonku. Vecer pak travim v te nejvybranejsi spolecnosti, totiz vskutku umelecke (uz zase;-)). Pro tentokrat jsou mi ale spolecniky panove Miro, Pollock, Warhol, Dali, Monet a pak nejaky ten Picasso,Giacometti, Gauguin. Ti vsichni pod Nocni oblohou Van Goghovou. Sdilime spolu sice spolecny cas a prostor jen neco malo pres hodinu a ctvrt, jelikoz casovy plan z neodkladnych duvodu (dojidani delicious zbytku z "dikuvzdanikove" vecere) doznal casoveho posunu a v Museum of Modern Art proste dele nez v osm zavrit odmitli.
Nasledujici den, totiz sobotu, se opet pres Financial District vydavam na ferry to Staten Island, kus obdydlene zeme nedaleko Manhattanu. Z trajektu, ktery vyrazi z dolniho cipu Manhattanu kazdou pul hodinu, je hezky vyhled na nejvesti stavby Downtownu a lod take proplouva kolem sochy Svobody. Na ostrove jsem si dopral kafe a nejaky ten sladky zakusek z listoveho testa a hnedle zpatky do centra deni. Na rade je SoHo (South of Houston St.), ctvrt plna galerii (v jedne z nich jsem postrehl vystavu Damiena Hirsta), luxusnich obchudku i po venku postavajicich umelcu a perfonery se svymi vytvory. Podobne tu ale najdete i male stanky s roztodivnymi artefakty. Treba se scenari mnoha znamych hollywoodskych filmu...
Obchod tu maji i me oblibene botky Camper. Skoda jen, ze narozdil od vetsiny ostatni obuvi, ktera je o dost levnejsi, nez u nas, Camperky si drzi vysoky standard a vyjdou tu mozna i o neco malo draz...celkove tedy velmi draze. O tom, jak mi moc chutnala polevka v Garage Gourmet a nasledne i vecere v restauraci 456 v Chinatownu, se zbytecne rozepisovat nebudu.
Nedele je ve znameni navstevy Central Parku a prochazky po Harlemu, pak uz jen caj o pate (i kdyz o par desitek minut drive) a presun na letiste Newark v New Jersey. Central Park je taaaak velky. Zhruba v jeho prostredku je jen tak mimochodem travnata plocha, ktera skyta prostor pro sest regulernich softballovych hrist. Uzasny prostor...
Jen si tak rikam, ze s cim vetsim zpozdenim se clovek snazi sepsat, co videl a kde byl, z dojmu zbyvaji vic a vic jen popisy a pocity se rozmazavaji a vsakavaji podobne jako maslo do cerstve upeceneho bochniku chleba....
Brzy tedy snad uz vice cerstve a stavnatejsi zpravy z Portorika, kde je jak jinak nez krasne. Zitra tu nacnu svuj ctvrty den a s jistotou muzu uz ted rict, ze to bude nejteplejsi prvni prosinec v mem dosavadnim zivote...:-)
Pokud jste doposud nemeli problemy s krcni pateri, vezte, ze staci jedna dve prochazky po strednim Manhattanu a krk vas zacne od vecneho zaklaneni hlavy s jistotou bolet. O to vic, pokud vite, ze ma vase pater v tomto ohledu od sameho pocatku handicap. Totiz az pri pohledu vzhuru zjistite, jak vysoko vztycena hradba skla, betonu a oceli cni nad vasi hlavou (casto do zavratne vysky). Pohled do oblak na nektere mrakodrapy stoji vskutku za to.
Lide tu do sebe i v preplnenych ulicich (a ze zrovna vikend kolem Dikuvzdani byl na urodu lidi v ulicich bohaty) nenarazeji. A to je hezke. O neco mene hezke je, ze mne se podarilo nekolikrat jako turistovi chytajicimu lelky (tohle slovo mi vzdycky pripomene pisnicku Karla Plihala) do nekoho narazit, slapnout mu na nohu ci mu prinejmensim zpusobit svymi neobratnymi manevry s mapou v ruce vychyleni z predem vytknute trajektorie pohybu.
Pobyt v New Yorku vazne utekl rychle...
V patek jsem navstivil Financial District, cast spodniho cipu Manhattanu, kde ve Wall Street cislo popsine 11 stoji budova Newyorske burzy a naleznete tu i odbobne nechvalne slavne diry v zemi, co tu zbyly po Svetovem obchodim centru. Ted je tu pamatnik "9/11 Memorial"...do nej jsem ale nesel. Stoji tu i Trinity Church, nejstarsi kostel v New Yorku, a kousek za nim Zucotti Park. Cekal jsem ho uprimne daleko vetsi. Je to misto hadam tak o velikosti dvou tenisovych kurtu ohrazene zabranami a neni to de facto park, jelikoz je vnitrek tohoto "namesticka" vydlazdeny. Kolem tohoto prostoru korzuje kolem dokolo skupina "aktivistu" citajicich v poslednich listopadovych dnech mozna 40 mozna ale take dost mozna 51 lidi. Je ale take docela mozne, ze jich je ve skutecnosti mnohem podobne stejne. Dalsich nekolik postava uvnitr zabran ohranicujicich prostor parku s cedulemi hlasajicimi ruzna hesla. Nektera jsou vtipna, jina pravdiva ci pri nejmensim k zamysleni. Ani (opakovana) navsteva tohoto mista mi ale nedopomohla k pochopeni toho, ceho presne chteji zucastneni dosahnout, jak a proc. Zda se, ze se neni zcela jasne, za co kdo bojuje..nekdo mozna za socialni spravedlnost, jiny je s napisem "Pizza is not vegetable" mozna reprezentantem surrealistickeho happenigu (aniz by on a predevsim ja tusil, proc to nazyvam zrovna takhle, pokud nejsem s to vysvetlit co me k tomu vede). Inu patecni den je na pul cesty ke svemu sklonku. Vecer pak travim v te nejvybranejsi spolecnosti, totiz vskutku umelecke (uz zase;-)). Pro tentokrat jsou mi ale spolecniky panove Miro, Pollock, Warhol, Dali, Monet a pak nejaky ten Picasso,Giacometti, Gauguin. Ti vsichni pod Nocni oblohou Van Goghovou. Sdilime spolu sice spolecny cas a prostor jen neco malo pres hodinu a ctvrt, jelikoz casovy plan z neodkladnych duvodu (dojidani delicious zbytku z "dikuvzdanikove" vecere) doznal casoveho posunu a v Museum of Modern Art proste dele nez v osm zavrit odmitli.
Nasledujici den, totiz sobotu, se opet pres Financial District vydavam na ferry to Staten Island, kus obdydlene zeme nedaleko Manhattanu. Z trajektu, ktery vyrazi z dolniho cipu Manhattanu kazdou pul hodinu, je hezky vyhled na nejvesti stavby Downtownu a lod take proplouva kolem sochy Svobody. Na ostrove jsem si dopral kafe a nejaky ten sladky zakusek z listoveho testa a hnedle zpatky do centra deni. Na rade je SoHo (South of Houston St.), ctvrt plna galerii (v jedne z nich jsem postrehl vystavu Damiena Hirsta), luxusnich obchudku i po venku postavajicich umelcu a perfonery se svymi vytvory. Podobne tu ale najdete i male stanky s roztodivnymi artefakty. Treba se scenari mnoha znamych hollywoodskych filmu...
Obchod tu maji i me oblibene botky Camper. Skoda jen, ze narozdil od vetsiny ostatni obuvi, ktera je o dost levnejsi, nez u nas, Camperky si drzi vysoky standard a vyjdou tu mozna i o neco malo draz...celkove tedy velmi draze. O tom, jak mi moc chutnala polevka v Garage Gourmet a nasledne i vecere v restauraci 456 v Chinatownu, se zbytecne rozepisovat nebudu.
Nedele je ve znameni navstevy Central Parku a prochazky po Harlemu, pak uz jen caj o pate (i kdyz o par desitek minut drive) a presun na letiste Newark v New Jersey. Central Park je taaaak velky. Zhruba v jeho prostredku je jen tak mimochodem travnata plocha, ktera skyta prostor pro sest regulernich softballovych hrist. Uzasny prostor...
Jen si tak rikam, ze s cim vetsim zpozdenim se clovek snazi sepsat, co videl a kde byl, z dojmu zbyvaji vic a vic jen popisy a pocity se rozmazavaji a vsakavaji podobne jako maslo do cerstve upeceneho bochniku chleba....
Brzy tedy snad uz vice cerstve a stavnatejsi zpravy z Portorika, kde je jak jinak nez krasne. Zitra tu nacnu svuj ctvrty den a s jistotou muzu uz ted rict, ze to bude nejteplejsi prvni prosinec v mem dosavadnim zivote...:-)
sobota 26. listopadu 2011
Neco mezi dnem jedna a dva...
Vzpominam, co jsem delal vcera, a zda se mi to nejak davno. Cas utika jak splasena kobyla...I got no time to lose time! Mala retrospektiva na stripky z cesty a prvni den v Big Apple (takova jest prezdivka NYC).
Jeste na letisti v Praze jsem se pri cekani na letadylko Kane (bez tech hacku a carek to nejak nevyzni) zakoukal do exoticke moderatorky BBC World News, vzal svuj prvni Ibalgin, abych zahnal bolest sedmicky vlevo dole, kterouzto mi zpola rozpadlou par dni pred odletem zubar Jiri X. D. umne dotvaroval. Nicmene zacala bolet... Zde se zacina odvijet zvlastni pribeh ci spise pribehy dva. Ten prvni je o mem bolavem zubu (stale neuzavrena kapitola...i jako bezverec se po vecerech tajne modlim [tak, aby me panbuh nevidel] aby nebylo hur). Druhy pribeh je pak opakujici se vzorec: Kuba na vylete rovna se "neco se (mu) stane". O tom snad ale jindy.
V predvecer Dikuvzdani cestou z Empire State Bldg. se me par ve strednich letech zeptal, kudy ze se spravne vchazi do budovy. Navedl jsem je a dokonce i poradil, aby nekupovali vstupenku do "observatore" od muzu postavajicich venku pred vchodem s trikoty Skyline nebo nejak podobne. Tricka meli oni muzove hezka, ale nabizeli double priced tickets. Par mi podekoval. Vzapeti mi ale muz, nerad bych mu jakymkoliv zpusobem krivdil, ale zjevne Skot, polozil otazku. Tedy podle intonace v jeho zpevnem hlase se dalo vycist, ze slo s jistou pravdepodobnosti o otazku. Uprimne jsem nerozumel ni slova z toho, co rekl, a tak jsem mu dal jeste jeden pokus. Polykal syrova slova stejne usilovne, jako by mu uz dlouho nikdo nedal najist. S omluvnym "Dunno" jsem ho poslal k sipku, ehm ke vchodu do Empajru, a vydal se svou cestou.
Vcera rano [tj. 24th Nov] byl onen velky posledni ctvrtek v mesici, kdy Americane slavi svatek Dikuvzdani. "Centrem mesta" prochazi v dopolednich hodinach kazdorocne Macy's Thanksgiving Parade. Letos po osmdesate pate bylo ale neco jinak...Byl jsem u toho ja! Ha ha. Krom obrich nafukovacich postavicek z filmu a detskych serialu a pochodujicich mazoretek a poradneho srumce od kapel letos vystupovala take mimo jine Mary J. Blige, Avril Lavigne nebo Cee Lo Green. Cha, reknete si! Cha, rekl jsem si, protoze o tech vsech jsem se docetl az dnes na internetu. Ale nestezuju si...videl jsem obriho nafukovaciho pana Bramburku z Toy Story a o nic mensiho pana Zabaka ze Sezamove ulice a pak Kitty, ktere porad nemuzu prijit na zub, jelikoz nevim odkud se vzala. Vsude bylo toliko lidu, ze byt jich o pulku min, bylo by jich porad docela dost (a ja se neprocpal dostatecne blizko abych poradne vse videl). Radej jsem se vydal po vlastni ose obhlidnout dalsi kousicek mesta. Kdyz ta vsechna slava skoncila a policiste, kterych bylo v ulicich velmi mnoho, zacali sklizet zabrany lemujici celou cestu pruvodu, vydal jsem se do jizniho cipu Central Parku doprat si svacinku. Sledoval jsem lidi bruslici na kluzisti na samem okraji parku, tam, kde Kevin McCallister prchal pred Marvem a Harrym. Samozrejme jsem musel nasledne navstivit i misto, kde se Mr.McCallister ubytoval..."Kreditni kartu? Tu maaaam!".
*** (aktualisiert)***
Kousek od toho slavneho hotelu Plaza postaval pocetny hloucek lidi prihlizejicich zabavne show asi 6 cernych chlapcu. Jeden z nich mel preskocit dalsi ctzri stojici vedle sebe plus jedno bile lidske mlade. Neslo ani tak o to, zda je skutecne preskocil (tak dlouho jsem sledovat nevydrzel), ale o zabavu, kterou lidem prichystali. Jeden z cernych chlapcu trimal v ruce mikrofon a celou akci vtipne komentoval. Netajil se tim, ze hodlaji vsechny prihlizejici obrat o penize. Vsichni se smali. Kdyz kolem projizdelo policejni auto se spustenou sirenou, vsichni cerni chlapci ve vytahanych teplacich zalehli na zem s rukama za hlavou pripraveni na policejni razii (vcetne maleho bileho mladete ve veku tak osm let). Black man s mikrofonem, kdyz se vuz vzdalil, hlasil: "Aaaa, mame stesti, nejspis si jeli pro jiny cernochy do Bronxu...". Zvlastni slyset takovy sarkasticky utok do vlastnich rad...Lidi se ovsem smali. Vtipne to prislo i me, ale zaroven me z toho malinko mrazilo. Predstavil jsem si neco obdobneho v nasich podminkach, ale asi nemam tak bujnou fantazii, abych si doakazal zive predstavit, jak si gypsies delaji srandu ze stereotypu (receno velmi opatrne) bile vetsiny, ktere maji vuci Romakum.
Odpoledne uteklo jako voda, vecer jsem pak travil ve vytribene spolecnosti 4 milych lidi, vyborneho vina, vyborneho steaku a mimo jine take vyyyyyborneho dynoveho kolace. Lidska slozka obsahoval tyto jednotky: divadelniho rezisera danskeho puvodu zijiciho momentalne v Montrealu, jemuz mimochodem pobezi nasledujici patek v National Geographic jeho dokument o kapsarich. Dale ma hostitelka, skvela, velmi mila Dama v letech (velke D je tu zamerne), puvodem Danka zijici v NY jiz drahnou dobu. Jeji syn, po otci z poloviny Cinan, psycholog na stredni skole a pak puvabna a extremne sympaticka mlada slecna puvodem z Utahu divadelni dramaturgyne, ktera v soucasnosti pracuje na vlastnim divadelnim kousku. Spolecnost vazne dobra. A ja jako tichy spolecnik, ktery se v duchu proklina za to, ze se uz davno vic anglictine nevenoval a ted se nutne musi citit trapne a zahanbene, protoze nekodaze rict pomalu ani jednoduchou vetu...Grrr! Rozumi, ale nevykvakne se, protoze mu v hlave beha poslicek a otvira suplicky a hleda a hleda ta spravna slova a pomalu je sklada dohromady...a najednou je cas seanci rozpustit.
Do prijemneho vecera se jeste vesla jedna jizda autem s nemalo opilym synem hostitelky. Vezeme domu umelecke hosty. Aby bylo jasno, ridi on, ne ja. Je na jizdu v opilosti zjevne zvykly, protoze mi prijde za volantem vcelku jisty. Rozhodne jistejsi, nez kdyz kratce pred tim zamiril (s umyslem odemknout) k uplne jinemu nez vlastnimu vozu. Dal ale scenar postradal na jakekoliv dramaticnosti...takze calm down.
Vypada to, ze jsem stale ve skluzu dvou dni a cerstve nabyte dojmy se jaksi vyparuji do prazdna. Nicmene vycerpan po narocnem dni, jdu opet ulehnout - dnes naposled do teto postele - a zitra si ukrojim (na dva tydny) svuj posledni kousek z Big Apple. Vecer pak uz ejchuchu do Karibiku! Podam zpravu soon...
Jeste na letisti v Praze jsem se pri cekani na letadylko Kane (bez tech hacku a carek to nejak nevyzni) zakoukal do exoticke moderatorky BBC World News, vzal svuj prvni Ibalgin, abych zahnal bolest sedmicky vlevo dole, kterouzto mi zpola rozpadlou par dni pred odletem zubar Jiri X. D. umne dotvaroval. Nicmene zacala bolet... Zde se zacina odvijet zvlastni pribeh ci spise pribehy dva. Ten prvni je o mem bolavem zubu (stale neuzavrena kapitola...i jako bezverec se po vecerech tajne modlim [tak, aby me panbuh nevidel] aby nebylo hur). Druhy pribeh je pak opakujici se vzorec: Kuba na vylete rovna se "neco se (mu) stane". O tom snad ale jindy.
V predvecer Dikuvzdani cestou z Empire State Bldg. se me par ve strednich letech zeptal, kudy ze se spravne vchazi do budovy. Navedl jsem je a dokonce i poradil, aby nekupovali vstupenku do "observatore" od muzu postavajicich venku pred vchodem s trikoty Skyline nebo nejak podobne. Tricka meli oni muzove hezka, ale nabizeli double priced tickets. Par mi podekoval. Vzapeti mi ale muz, nerad bych mu jakymkoliv zpusobem krivdil, ale zjevne Skot, polozil otazku. Tedy podle intonace v jeho zpevnem hlase se dalo vycist, ze slo s jistou pravdepodobnosti o otazku. Uprimne jsem nerozumel ni slova z toho, co rekl, a tak jsem mu dal jeste jeden pokus. Polykal syrova slova stejne usilovne, jako by mu uz dlouho nikdo nedal najist. S omluvnym "Dunno" jsem ho poslal k sipku, ehm ke vchodu do Empajru, a vydal se svou cestou.
Vcera rano [tj. 24th Nov] byl onen velky posledni ctvrtek v mesici, kdy Americane slavi svatek Dikuvzdani. "Centrem mesta" prochazi v dopolednich hodinach kazdorocne Macy's Thanksgiving Parade. Letos po osmdesate pate bylo ale neco jinak...Byl jsem u toho ja! Ha ha. Krom obrich nafukovacich postavicek z filmu a detskych serialu a pochodujicich mazoretek a poradneho srumce od kapel letos vystupovala take mimo jine Mary J. Blige, Avril Lavigne nebo Cee Lo Green. Cha, reknete si! Cha, rekl jsem si, protoze o tech vsech jsem se docetl az dnes na internetu. Ale nestezuju si...videl jsem obriho nafukovaciho pana Bramburku z Toy Story a o nic mensiho pana Zabaka ze Sezamove ulice a pak Kitty, ktere porad nemuzu prijit na zub, jelikoz nevim odkud se vzala. Vsude bylo toliko lidu, ze byt jich o pulku min, bylo by jich porad docela dost (a ja se neprocpal dostatecne blizko abych poradne vse videl). Radej jsem se vydal po vlastni ose obhlidnout dalsi kousicek mesta. Kdyz ta vsechna slava skoncila a policiste, kterych bylo v ulicich velmi mnoho, zacali sklizet zabrany lemujici celou cestu pruvodu, vydal jsem se do jizniho cipu Central Parku doprat si svacinku. Sledoval jsem lidi bruslici na kluzisti na samem okraji parku, tam, kde Kevin McCallister prchal pred Marvem a Harrym. Samozrejme jsem musel nasledne navstivit i misto, kde se Mr.McCallister ubytoval..."Kreditni kartu? Tu maaaam!".
*** (aktualisiert)***
Kousek od toho slavneho hotelu Plaza postaval pocetny hloucek lidi prihlizejicich zabavne show asi 6 cernych chlapcu. Jeden z nich mel preskocit dalsi ctzri stojici vedle sebe plus jedno bile lidske mlade. Neslo ani tak o to, zda je skutecne preskocil (tak dlouho jsem sledovat nevydrzel), ale o zabavu, kterou lidem prichystali. Jeden z cernych chlapcu trimal v ruce mikrofon a celou akci vtipne komentoval. Netajil se tim, ze hodlaji vsechny prihlizejici obrat o penize. Vsichni se smali. Kdyz kolem projizdelo policejni auto se spustenou sirenou, vsichni cerni chlapci ve vytahanych teplacich zalehli na zem s rukama za hlavou pripraveni na policejni razii (vcetne maleho bileho mladete ve veku tak osm let). Black man s mikrofonem, kdyz se vuz vzdalil, hlasil: "Aaaa, mame stesti, nejspis si jeli pro jiny cernochy do Bronxu...". Zvlastni slyset takovy sarkasticky utok do vlastnich rad...Lidi se ovsem smali. Vtipne to prislo i me, ale zaroven me z toho malinko mrazilo. Predstavil jsem si neco obdobneho v nasich podminkach, ale asi nemam tak bujnou fantazii, abych si doakazal zive predstavit, jak si gypsies delaji srandu ze stereotypu (receno velmi opatrne) bile vetsiny, ktere maji vuci Romakum.
Odpoledne uteklo jako voda, vecer jsem pak travil ve vytribene spolecnosti 4 milych lidi, vyborneho vina, vyborneho steaku a mimo jine take vyyyyyborneho dynoveho kolace. Lidska slozka obsahoval tyto jednotky: divadelniho rezisera danskeho puvodu zijiciho momentalne v Montrealu, jemuz mimochodem pobezi nasledujici patek v National Geographic jeho dokument o kapsarich. Dale ma hostitelka, skvela, velmi mila Dama v letech (velke D je tu zamerne), puvodem Danka zijici v NY jiz drahnou dobu. Jeji syn, po otci z poloviny Cinan, psycholog na stredni skole a pak puvabna a extremne sympaticka mlada slecna puvodem z Utahu divadelni dramaturgyne, ktera v soucasnosti pracuje na vlastnim divadelnim kousku. Spolecnost vazne dobra. A ja jako tichy spolecnik, ktery se v duchu proklina za to, ze se uz davno vic anglictine nevenoval a ted se nutne musi citit trapne a zahanbene, protoze nekodaze rict pomalu ani jednoduchou vetu...Grrr! Rozumi, ale nevykvakne se, protoze mu v hlave beha poslicek a otvira suplicky a hleda a hleda ta spravna slova a pomalu je sklada dohromady...a najednou je cas seanci rozpustit.
Do prijemneho vecera se jeste vesla jedna jizda autem s nemalo opilym synem hostitelky. Vezeme domu umelecke hosty. Aby bylo jasno, ridi on, ne ja. Je na jizdu v opilosti zjevne zvykly, protoze mi prijde za volantem vcelku jisty. Rozhodne jistejsi, nez kdyz kratce pred tim zamiril (s umyslem odemknout) k uplne jinemu nez vlastnimu vozu. Dal ale scenar postradal na jakekoliv dramaticnosti...takze calm down.
Vypada to, ze jsem stale ve skluzu dvou dni a cerstve nabyte dojmy se jaksi vyparuji do prazdna. Nicmene vycerpan po narocnem dni, jdu opet ulehnout - dnes naposled do teto postele - a zitra si ukrojim (na dva tydny) svuj posledni kousek z Big Apple. Vecer pak uz ejchuchu do Karibiku! Podam zpravu soon...
čtvrtek 24. listopadu 2011
Happiness is only real when shared...
Nemam se jako osamely cestovatel s kym delit o dojmy, tak je aspon tise vykricim na virtualni papir. Alespon na chvili tak v sobe umlcim touhu sdilet postrehy, dojmy a emoce s nekym dalsim. Vezmu to zkratka...
Uz prvni cesta metrem (z letiste JFK) mi dostatecne dokazala, jak pestry New York je. V jednom vagonu se stridaji lide nejrozmanitejsich tvaru a vzezreni. Barva pleti pokryva paletu od blede bile, pres zlutou, naoranzovelou, mahagonovou, jemne nahnedlou, zlatohnedou...az po cernou. Cernosi prevazuji, ale vyber je jinak vazne siroky. Po cca tri ctvrte hodine cesty zacinaji byt nazvy stanic kopirujici ulice cislovane - prejeli jsme na Manhattan. Prvni takova stanice je 7th Street. V duchu si predstavuju, jak dlouho jeste budu muset v metru stravit, nez se dostanu na 190th Street, tedy do horniho cipu Mannhatanu, kde mam po dobu sveho pobytu v NYC domluveno uschovani zavazadla i tela. Cela cesta z letiste trva nakonec cca dve hodiny. Spat jdu asi v 7 PM zdejsiho casu, trasa Pb-Praha-Milan-New York dokoncena, mam toho tak akorat dost.
Den prvni
Snidane me privadi k nekolika zasadnim zjistenim. Maslo je slane. Cukr diky daleko mensim krystalkum vypada jako nase sul...nastesti tak nechutna a kava po "jejim" pouziti byla skutecne sladka. Krabice s mlekem se chlubi tim, ze neobsahuje zadna antibiotika ani hormony. Ne zdaleka vsem je sumafuk, cim se laduji...a to je dobre. Skoda jen, ze tam ten napis vubec musi byt. Dale, v New Yorku ocividne neni zadny problem sehnat krasne a cerstve boruvky...u nas samozrejme taky ne, pokud znate Dvanact mesicku.
Po objevne snidani se vydavam autobusem M4 smer downtown. Tedy az na druhy pokus. Prvni nezdareny se konci po par minutach, kdy autobus dojede do sve konecne stanice a ja poznam, za je tu neco spatne...za 10 minut uz ale znovu sedim v tomtez autobuse a nyni jiz spravnym smerem. Autobus jede dlouho, ale jako prvni kontakt s mestem je to skvela volba [diky ta doporuceni, Tome], projizdi totiz kolem zasadnich mist, kam se budu nasledujici dny vracet. Odkryva se prede mnou svet, ktery byl pro me az doted zmeti nazvu a obrazku z fotek ci televize.
Alespon telegraficky: Central Park je na prvni pohled obri, urcite se tam vydam ztratit se pod zaplavou opadaneho listi. Times Square je doslova ucebnicovou ilustraci toho, jak na nas kazdodenne invazivne pusobi stovky ba tisice reklam. Tyhle obri blikajici a pohybujici prisernosti ale maji i v dopolednim "heavy rain" sve nepopiratelne kouzlo. Obzvlaste pak jedna, ktera ukazuje nadherne plaze s bilym piskem "kdesi" v Karibiku a se sloganem zvoucim k navsteve Puerta Rica. Ackoliv je mi zima, tohle me minimalne u srdce zahreje. I'm coming, baby! Very soon indeed! Je legracni, ze popojet par stanic metrem, ocitne se clovek v Cine...ta zdejsi ma tedy "jen" 200 000 obyvatel, ale je to fascinujici sikmooky svet sam pro sebe. Cinske napisy everywhere. Zdejsi restaurace a jidelny nabizeji levny zpusob nasyceni. Dnes jsem poprve okusil nabidku "5 choices for 4.50". Vyber v bistru se zlutym poutacem nad vchodem je siroky, u malo ceho dokazu s jistotou identifikovat puvod, ale vybiram dle instinktu (preziti). Polevka [mel jsi pravdu, Tome] chutna jako kdyz vyzdimas hadr na podlahu. Dal jsem ji jen jeden srk a pul hvezdicky z deseti. Ostatni je ale dobre a hlavne syte...:-)
Probehnu nekolik ulic a hle, ocitam se pro zmenu v Italii. Little Italy se svymi pizzeriemi a restauracemi s venku vyskladanymi a prostrenymi stolecky (prestoze se venkovni teplota, hadam, blizi maximalne cislu oznacujici americkou velikost mych bot), mi pripomina letni dovolenou na Sicilii (tam ale teploty dosahovaly pro zmenu hodnot blizkych velikosti mych bot v eropskem cislovani). Metrem, do ktereho jsem pri presunu smer Chinatown nasedl na Grand Cetral Terminal (fascinujici mraveniste sem-tam hemzicich se tvorecku) se pak sunu zpet smer Madison Square Garden. Pocasi se behem odpoledne umoudrilo. Vydavam se tedy na vecerni vyhlidku...a kam? Neni lepsiho mista nez Empire State Building, od zari 2001 doposud (opet) nejvyssi budovy NYC! Pohled z 86.patra (ve vysce neco malo pres 300 metru) na osvetlene mesto, tahnouci se na vsech svetovych stranach do dalky kam jen lidske oko dohledne, je BREATHTAKING a abso-lu-te-ly AWESOME. Tady stoji za to prekonat strach z vysek....
Zitra Thanksgiving...coz mimo jine znaci Macy's Parade. Tak se na tu paradu pujdu dopoledne asi podivat - alegoricke vozy, obri nafukovaci postavy a podobne...snad vstanu, po dnesku jsem ztahanej jako malej kluk. Dobrou...;-)
Btw. jeden z dalsich postrehu: Statisticky nadprumerny pocet prodavacu v obchodech si zpiva do muziky, ktera se line v kazdem z obchodu z reprobeden, aniz by jim vadilo, ze je nekdo muze slyset. Co na tom, ze nepredvadeji nejake extra vykony...clovek ma hnedle lepsi naladu. A ted uz na Macy's Parade, juch!
Uz prvni cesta metrem (z letiste JFK) mi dostatecne dokazala, jak pestry New York je. V jednom vagonu se stridaji lide nejrozmanitejsich tvaru a vzezreni. Barva pleti pokryva paletu od blede bile, pres zlutou, naoranzovelou, mahagonovou, jemne nahnedlou, zlatohnedou...az po cernou. Cernosi prevazuji, ale vyber je jinak vazne siroky. Po cca tri ctvrte hodine cesty zacinaji byt nazvy stanic kopirujici ulice cislovane - prejeli jsme na Manhattan. Prvni takova stanice je 7th Street. V duchu si predstavuju, jak dlouho jeste budu muset v metru stravit, nez se dostanu na 190th Street, tedy do horniho cipu Mannhatanu, kde mam po dobu sveho pobytu v NYC domluveno uschovani zavazadla i tela. Cela cesta z letiste trva nakonec cca dve hodiny. Spat jdu asi v 7 PM zdejsiho casu, trasa Pb-Praha-Milan-New York dokoncena, mam toho tak akorat dost.
Den prvni
Snidane me privadi k nekolika zasadnim zjistenim. Maslo je slane. Cukr diky daleko mensim krystalkum vypada jako nase sul...nastesti tak nechutna a kava po "jejim" pouziti byla skutecne sladka. Krabice s mlekem se chlubi tim, ze neobsahuje zadna antibiotika ani hormony. Ne zdaleka vsem je sumafuk, cim se laduji...a to je dobre. Skoda jen, ze tam ten napis vubec musi byt. Dale, v New Yorku ocividne neni zadny problem sehnat krasne a cerstve boruvky...u nas samozrejme taky ne, pokud znate Dvanact mesicku.
Po objevne snidani se vydavam autobusem M4 smer downtown. Tedy az na druhy pokus. Prvni nezdareny se konci po par minutach, kdy autobus dojede do sve konecne stanice a ja poznam, za je tu neco spatne...za 10 minut uz ale znovu sedim v tomtez autobuse a nyni jiz spravnym smerem. Autobus jede dlouho, ale jako prvni kontakt s mestem je to skvela volba [diky ta doporuceni, Tome], projizdi totiz kolem zasadnich mist, kam se budu nasledujici dny vracet. Odkryva se prede mnou svet, ktery byl pro me az doted zmeti nazvu a obrazku z fotek ci televize.
Alespon telegraficky: Central Park je na prvni pohled obri, urcite se tam vydam ztratit se pod zaplavou opadaneho listi. Times Square je doslova ucebnicovou ilustraci toho, jak na nas kazdodenne invazivne pusobi stovky ba tisice reklam. Tyhle obri blikajici a pohybujici prisernosti ale maji i v dopolednim "heavy rain" sve nepopiratelne kouzlo. Obzvlaste pak jedna, ktera ukazuje nadherne plaze s bilym piskem "kdesi" v Karibiku a se sloganem zvoucim k navsteve Puerta Rica. Ackoliv je mi zima, tohle me minimalne u srdce zahreje. I'm coming, baby! Very soon indeed! Je legracni, ze popojet par stanic metrem, ocitne se clovek v Cine...ta zdejsi ma tedy "jen" 200 000 obyvatel, ale je to fascinujici sikmooky svet sam pro sebe. Cinske napisy everywhere. Zdejsi restaurace a jidelny nabizeji levny zpusob nasyceni. Dnes jsem poprve okusil nabidku "5 choices for 4.50". Vyber v bistru se zlutym poutacem nad vchodem je siroky, u malo ceho dokazu s jistotou identifikovat puvod, ale vybiram dle instinktu (preziti). Polevka [mel jsi pravdu, Tome] chutna jako kdyz vyzdimas hadr na podlahu. Dal jsem ji jen jeden srk a pul hvezdicky z deseti. Ostatni je ale dobre a hlavne syte...:-)
Probehnu nekolik ulic a hle, ocitam se pro zmenu v Italii. Little Italy se svymi pizzeriemi a restauracemi s venku vyskladanymi a prostrenymi stolecky (prestoze se venkovni teplota, hadam, blizi maximalne cislu oznacujici americkou velikost mych bot), mi pripomina letni dovolenou na Sicilii (tam ale teploty dosahovaly pro zmenu hodnot blizkych velikosti mych bot v eropskem cislovani). Metrem, do ktereho jsem pri presunu smer Chinatown nasedl na Grand Cetral Terminal (fascinujici mraveniste sem-tam hemzicich se tvorecku) se pak sunu zpet smer Madison Square Garden. Pocasi se behem odpoledne umoudrilo. Vydavam se tedy na vecerni vyhlidku...a kam? Neni lepsiho mista nez Empire State Building, od zari 2001 doposud (opet) nejvyssi budovy NYC! Pohled z 86.patra (ve vysce neco malo pres 300 metru) na osvetlene mesto, tahnouci se na vsech svetovych stranach do dalky kam jen lidske oko dohledne, je BREATHTAKING a abso-lu-te-ly AWESOME. Tady stoji za to prekonat strach z vysek....
Zitra Thanksgiving...coz mimo jine znaci Macy's Parade. Tak se na tu paradu pujdu dopoledne asi podivat - alegoricke vozy, obri nafukovaci postavy a podobne...snad vstanu, po dnesku jsem ztahanej jako malej kluk. Dobrou...;-)
Btw. jeden z dalsich postrehu: Statisticky nadprumerny pocet prodavacu v obchodech si zpiva do muziky, ktera se line v kazdem z obchodu z reprobeden, aniz by jim vadilo, ze je nekdo muze slyset. Co na tom, ze nepredvadeji nejake extra vykony...clovek ma hnedle lepsi naladu. A ted uz na Macy's Parade, juch!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)